Já tedy normálně žiju až teď, co hubnu

Já vím, že pro vás ostatní to možná zní šíleně, ale vysvětlím to. Když jsem se dostala do toho kolotoče s přejídáním bylo to jak totální útlum - nežila jsem - jen přežívala. Mám dvě malé úžasné děti a místo toho, abych si toto krásné období užívala, tak jsem byla jak chodící mrtvola, přišlo mi, že čas vůbec neplyne, žila jsem pro jídlo, nudila jsem se a tak jsem jedla, byla pořád unavená, nic se mi nechtělo. Spoustu věcí jsem dělala s velkým sebezapřením prostě jenom proto, že jsem věděla, že to děti potřebují,ne proto, že by mi to dělalo radost. Jídlo bylo jako droga a ovládalo mě. To už jsme zde rozebírali. Závislost na jídle je taky vážná závislost a je mnohem horší v tom, že jíst se musí, nedá se tomu úplně vyhnout.
Teď mám s každým zhubnutým dekem větší elán do života. Je mi skvěle. Cítím se plná života a vždy se těším, až se ráno zvážím (každodenní vážení mi přináší radost, když vidím, že se něco hnulo) a hlavně ten pocit, že teď zase já ovládám, co s ním

Děti už mají zase celkem pohodovou veselou mámu, která s nimi ráda dovádí, tancuje atd......a na jaře už si troufnu malýho naložit do sedačky na kolo a vyrazíme na cyklovýlet..to už moje kolena zvládnou
Každý to má prostě jinak. Někdo potřebuje mít od myšlenek na hubnutí volno, aby hubnul. Někdo zase potřebuje (aspoň nějakou dobu) mít toto téma každodenní součástí svého života.
Taky v tom hraje roli i to, že jsem se musela celý život hlídat. Když jsem se nehlídala, hned jsem přibírala. A jednou jsem se natolik přestala soustředit na svoje stravovaní, že jsem se vyžrala na 105kg. Takže mám logicky strach to neřešit. protože tahle zkušenost mi už bohatě stačila.

_________________


30 let, na mat. dovolené, 2 děti, manžel
17. 9. - nástup Turnov - váha 103
18. 9. 2012 - TUBU