Ifčo, velmi dobrý příspěvěk pro všechny kteří by chtěli jít na operaci "zítra".
Za sebe jsem ten typ co bych byla pro vysvobození z mučícího těla i ducha , schopna podstoupit ještě mnohem více...ale přesto se i moje psychika vyrovnávala, tak dobré tři měsíce s myšlenkama typu, aha čeká na mě doma, pár soust, má to vůbec cenu si něco vařit ? Aha už si nedělám emoční pohodu "u jídla" - příklad. Já u těchto myšlenek teda nijak psychicky netrpěla, protože v závěsu, mi přišli do toho ty pozitivní, o tom co začínám získávat a jak skvěle se cítím... a že nemusím myslet na to že zase zklamu a přejím se! No a po třech měsících se vše začínalo srovnávat a vytrácet a po čtyřech měsících už tyto myšlenky nemám. Protože vím, že když mám na něco velkou chuť, uvařím si to a jím to třeba třikrát za den abych se toho teda psychicky nasytila a ono mě to rychle přejde..
.Ale v globále se jídlo u mě dostalo na jednu z posledních příček v programu dne- i v hlavě, teď po půl roce jídlo vůbec neřeším . Moc mě nezajímá

, naštěstí až na vyjímky když nejsem doma,nebo jsem přes den v nějaké stresové úzkosti, se hlad hlásí už sám 2,5- 3hod . Ale někdy po 50g porcích zase v zátahu celý den - je to různé..To se cítím vždy nejvíce přejedená ale nejvíc zhubnu

A to je přesně to po čem jsem vždycky toužila, nemyslet pořád na jídlo - pozitivně i negativně..Osvobodit se od toho....,což se stalo, akorád když mám naopak ty dny kdy mě jídlo nezajímá vůbec - to nesmím přepísknout, kvůli zpomalení metabolismu...

Možná je to napsané chaoticky, ale možná mi některé rozumíte
