Tak vám tady napíšu svůj popis operace a celého pobytu v nemocnici od 13-24.9, kdy jsem jela domů. Tedy od nástupu po propuštění.
1.den
Nástoupila jsem okolo 11h na chirurgii lůžkového oddělení pokoj č.500, následovaly vyšetření, které jsem si nechala na poslední den před operací, tedy spirometrie, inetrnu (tu jsem sice hotovou měla, ale je lepší mít novější výsledky), dále jsem byla na RTG a jako poslední lahůdka byla 2x klystýr.
Jelikož mě 3 dny zpět začalo bolet v krku, tak jsem si v lékárně koupila sprej do krku a ten si celé pondělí používala a zabral. Přes varování anestezioložky, že hrozí zavedení infekce z krku do plic a hrozí zápal plic, jsem k operaci byla odhodlaná. Musela jsem ale jít v den operace na prohlídku ORL. Už jsem si ale nedokázala představit, že mě pošlou domů, takže jsem měla docela nervičky z toho, jak to na ORL dopadne. Večer jsem dostala prášek na spaní a celé ty starosti s krčním zaspala.
2.den
Ráno jsem zjistila, že krk je v pohodě, nic mě nebolí tak jsem si dodávala odvahy na krční, že mě přece k opce pustit musí. Šla jsem tedy hned po vizitě na ORL a to dopadlo dobře. Veškerý strach a obavy ze mě spadly a já se vrátila šťastná na oddělení. Zapila jsem nějaký prášek, dostala injekci a andílka a čekala na odvoz. Na pokoji jsem byla s jednou paní, která šla na žlučník a ta šla na sál brzy ráno a v době, kdy jsem měla jít na sál já, byla již po operaci a vypadala dobře, tak jsem byla ráda, že to zvládla. Dopolene mi docela uteklo, na chvíli jsem i usnula. Pak se otevřely dveře a dvě sestřičky (jedna by mě s tou postelí neutáhla) mě vezly na sál. Představil se mi anesteziolog, který řekl, že mě bude uspávat, na to jsem mu řekla že si semnou mají dělat, co chtějí ale hlavně, ať mě proberou... Tak jsem ležela na stole a anesteziolog říká, že mi dá kyslík... což jak všichni víme, kyslík není. Tak jsem se rozhodla počítat ovečky, kolik jich napočítám. Počítala jsem: jedna, dvě, tři, čt-------------- dále si nic nepamatuji, ani si nepamatuji, že by mě v ten den někdo vzbudil.
2-7 den ARO
Probudila jsem se až následující den ve středu na oddělení ARO. První šok byl ten, kde jsem a jak dlouho jsem spala, další šok byl ten, že jsem měla kolem sebe samé pípající přístroje, ležící lidi okolo kterých lítali sestřičky a v sobě stále intubaci. Poznala jsem to podle velké hadice z krku napojený na přístroj. Nevím, po jaké době, protože jsem stále usínala a probouzela se, stálo u mě asi 5 lidí a vnímala jsem, jak mě přepojily z ventilátoru, který za mě dýchal a proto stále ta intubace, tak mě napojily na kyslíkovou bombu a převážely na rentgen na CT. Po cestě jsem to nevnímala, usínala jsem. Vím ale, že přes tu kyslíkovou bombu se mi obtížně dýchalo, šlo to těžce.
Pak mě po CT převezly zpět na aro a já opět spala. Když jsem opět vnímala, stála u mě doktorka a zaslechla jsem, ať mě zkusí odpojit od ventilátoru a ať zkusím dýchat sama. Dýchala jsem ztěžka, ale byla jsem ráda, že dýchám sama bez ventilátoru.
Následovala nejhorší část po operaci, vytažení intubace. Je to hodně nepříjemné, horší, jak vytažení hadičky na gastru. Po vytažení intubace jsem se poblinkala, myslím, že i postel, a po té jsem zjistila, že v krku mám další hadičku, díky které jsem se dávila ale nakonec jsem to udýchala. Dávením se mi vysunula sonda a tak mi ji zasouvaly zpět a opět nastal proces dávení. Proč to takhle podrobně píšu... Byly to pro mě z celé operace ty nejhorší okamžiky. Nepamatuji si bolest břicha po operaci. Neměla jsem ji. Ale toto, co jsem popsala, byly nejhorší okamžiky při vědomí, díky tomu, že jsou zamnou. Pak jsem to celé zaspala, ulevilo se mi ale ta hadička byla nesnesitelná. Těžko se polykalo. Při vizitě ve čtvrtek mi pan doktor slíbil že se domluví s primářem ara, aby mě daly na klidnější pokoj, tak mě v pátek stěhovaly na pokoj, kde jsem byla sama. Celou dobu jsem ale byla stále na přístrojích, kontrola srdce, tepů, dýchání, tlaku, takže jsem byla i upoutaná tímto na lůžku. Den ode dne bylo líp a já už ve čtvrtek byla schopná vstát a chodit.
8-12 den
Převezly mě z oddělení ARO zpět na lůžkové oddělení na pokoj 503, kde byla paní po bandu a ležící babička.Tyto dny bylo již dobře, ve středu mi vytáhly sondu (fuj hadičku) a mě se hooooodně ulevilo a bylo mi dobře. Ve čtvrtek mi udělaly kontrolní RTG, to dopadlo v pořádku a daly mi poprvé napít. Byla jsem sťastná hlavně z RTG, že je vše v pořádku a že se konečně můžu těšit domů. Od operace do dalšího čtvrtka jsem byla na umělé výživě o hodnotě 1900kcal. Moje váha z původní hodnoty 147 kg klesla na 140 kg.
Tím jsem ukončovala svůj pobyt v nemocnici posledním dnem na tekuté stavě (poprvé),, vše bylo ok, nic mě nebolelo, neměla jsem žádné problémy.Pan doktor tedy souhlasil s propuštěním do domácí péče. Vše mi vysvětlil, proč došlo ke komplikaci, tak to i napíšu, proč to tak bylo.
Při intubaci – těžko se mi do krku zaváděla intubace a tak na jedné straně hltanu došlo k poškození sliznice. Aby mě tím neohrozily, bylo nutné ponechat zavedenou sondu skrz krk. Bez sondy bych namáhala polykání, kašlem atd, poškozený hltan a tím by došlo k roztažení krku, otekl by mi a neměla bych jak dýchat. Taky k tomu všemu přispělo i mé nachlazení, které jsem před operací nebrala vážně a rozhodla jsem se neustoupit. Tím jsem měla po operaci zahleněné průdušky, stížené dýchání a tedy sonda pomáhala přebytečné hleny dostat ven. Sondu jsem měla celkem 8 necelých dní. Byl to sní boj, učila jsem se s ní mluvit. Naučila jsem se a pak mi ji konečně vyndaly.
Vím, že tohle není žádná tragédie a že jsou na světě i daleko komplikovanější případy, ale píšu to tady proto, protože operaci (nebo spíš po operaci)bez komplikací já neměla. A o případných komplikacích se vědět může, že můžou nastat. Nemusí se to stát každému a hlavně, nikomu to nepřeji, aby komplikace měl.
Vše jsem zvládla, a dnes jsem ráda, že už jsem doma a že se mi daří schazovat kilečka dolů.
Doufám, že jsem tímto nikoho nevystašila před operací ba dokonce neodradila. Myslím, že je na místě napsat, že nastaly i takové komplikace.
Všem proto přeji, aby měly bezproblémovou operaci, pooperační režim a byly v novém životě šťastni a spokojeni jako já. Pocit, kdy se konečně dostáváte k ůbytku, je nepopsatelný jako i pro mě, která bojuje s váhou snad od první třídy.
|
vdaka za to,ze si sa podelila o Tvoju skusenost 
Ja som si svoje dúfam vybrala v pôrodnici. Prvého syna som mala prirodzeným pôrodom, vážil 4420g, tak to bolo niečo. Ale sestry mi potom znepríjemňovali život celý pobyt v nemke, tak som druhého syna chcela v Neratovicích, kam som chodila k pôrodnej asistentke. Keďže som dieťa šťasteny, tak v mojom termíne nekoniec maľovali, tak som rodila v Nymburku, kde som musela cisarák vyplakať u primára, nechceli mi ho urobiť a synátor mal 5150g. 
Keď ho vybrali, tak si všetci oddýchli, že toto by prirodzene nedopadlo. 
