FIONA a její nový začátek v Brně - tubu 12.6.2012
Povinné kolečko jsem si oběhala v SurGallu a i zde jsem absolvovala operaci. Termín operace jsem dostala do 14 dnů, což mi způsobilo velkou radost / bodejť by ne/.
Pochybnosti jsem nějaké zvláštní neměla. Na rozdíl od některých lidí, musím na tuto nemocnici napsat jen a jen chválu a to značnou. Nikdo mě do ničeho nenutil, když jsem jim hned na první konzultaci řekla, že chci tubulizaci, vzali to jako fakt a hotovka.Nástup jsem měla v den operace v 7 hodin ráno. Přijali mě vlídně a s úsměvem, mrknul na mě pan doktor, zaplatila jsem poplatek za nadstandard /čehož jsem následně nelitovala už vůbec/ a sestřičky si mě odvedly na oddělení. Vybavení pokojů odpovídá vybavení celé nemocnice. Prostě luxus a pohodlí. Anestezioložka mě trošku vyzpovídala, dostala jsem kapačku, jelikož jsem šla na řadu ve 14 hodin a následně nějaký oblbovák, po němž jsem usnula doslova jako špalek a nevzbudila mě ani sestřička, která se mi dívala z deseti cm do obličeje.Pak už přijela sestřička a frčela jsem na sál. Zde jsem ještě několik minut nenuceně rozprávěla s personálem, každý se mi představil, a pak frrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr a probuzení na JIPce. První pocit - tlaky v břiše, kašel, špatně, na zvracení, proč jsem se na to nevykašlala, já vůl, ach jo, upadala jsem do jakéhosi střídavě mátožného stavu a zavolali doktora a ten mě probral. Předesílám, že toto ale je můj nejhorší zážitek z celé operace. Ale přešlo to, jako všechno v životě přejde.
Ráno mě sestřička anděl umyla, vyčistila jsem si zuby, namasírovala mně záda kafrem - balada, v noci mi natírala pusu, jak jsem ji měla oschlou a dávala mi na břicho ledové polštářky.Pak se mnou rahabilitační sestra obešla kolečko a odvezli na vozejčku na pokojíček. Samozřejmě jsem též zdarma obdržela novou kabelku.
Další průběh byl asi standartní tak, jak to známe všichni. Kapačky,radost, že žiju, kontroly, smsky, návštěvy-ještě nikdy jsem neviděla svýho chlapa radši než v nemocnici,zvykání si na nový žaludek, který, kruciš, reaguje nějak jinak, špacírování po chodbě, aby se to lépe hojilo, prdění a čekání na první stolici - dámy prominou, diskuse s nutriční sestřičkou a pak, tak v sobotu jdete domů, hurá.
Samozřejmě nevím, co pro mě má život nachystaný, ale věřím, že to budou jen samý bezva věci.
Všem, co jste tady, děkuju za podporu, bez Vás bych se k tomuto kroku těžko odhodlala a ze srdce Všem přeju, abychom nikdy nelitovali svých rozhodnutí!
))
Šikulka a gratulka