Pokusím se vylíčit svůj pobyt v Ústřední vojenské nemocnici v Praze co nejvěrněji, dokud jej mám v čerstvé paměti. To bylo tak....
Nástup do nemocnice jsem měla 15.8.2013, ve čtvrtek. Ve středu jsem šla ještě ke svému obvodnímu doktorovi a těšila se, že si na dlouhou dobu naposledy uplácám řízek. Člověk míní...Mojda mění.
. Ještě v čekárně u doktora mi zvoní telefon a neznámé číslo..Obvykle takové hovory neberu, ale edukační sestra v ÚVN nás upozornila, že pokud něco, volají ze skrytého čísla. A taky jo...Sestra Bára, jak jí důvěrně s Evelínkou říkáme. A mám po srandě, říkám si, operace bude později. Ale kdepak...Bára švitoří, jestli bych nemohla přijet dnes a operace zítra. Tak to je tedy pecka..Blekotám, klepu se, rudnu, blednu...Jasně, že jedu! Jen hlásím, že přijedu později (takovej binec jsem fakt doma nemohla nechat!), ale to vůbec prý nevadí. A tak fofrem uklidím, osprchuju se, oholím, odlakuju nehty, klepajícím se hláskem obvolám svého chlapečka, rodiče, kamarádky, kamarády, (zaplaťbůh za neomezený tarify! 
), a před 15. hodinou sedám do vlaku směr Praha. Přiznám se..celou cestu do Prahy se to ve mně pěkně pralo. Strach, radost, chvíli mi tekly slzy jak hrachy a já přemýšlela, kde bude nejlepší vystoupit, abych stihla vlak zpátky, smskuju jak zběsilá zlaté mojí Evelínce...Zkrátka..hysterka.. Ale dojela jsem do Prahy, hurá na metro a na tramvaj a do nemocnice. No a dál to zestručním..14.8.2013 Pozdní nástup do nemocnice má něco do sebe, člověk nemá celý den na přemýšlení. Tak jsem zazvonila na oddělení, sestřička šla svolávat lékaře a pomocná síla, moc milá paní mě dovedla do šatny. Uklidňovala mě ( jsem musela čumět!), já se převlékla do pyžamka a šla na oddělení zalehnout si postel. No a pak chodily sestřičky, lékaři, dotazníky, podpisy, poučení.. Kupodivu mě to docela uklidnilo, na co jsem se zeptala, na to jsem dostala odpověď. Takže ráno v 8. hodin, jdu první, hurá! Zavolám to našim a smsknu všem, které mám ráda a uléhám. Kupodivu se mi chce spát, ale prášek si vezmu a spím jak mimino do 6 do rána. Ráno se osprchuju, přichází pan profesor, chválí moje hubnutí, vysvětluje postup operace, natahuju punčošky (baletka, baletka!!) dostanu náladovku a už se vezu. Ukecanej zřízenec se mnou šmejká po chodbách a mele a mele, chvíli stojíme na chodbě a já mu říkám, ať už nemele, že se mi chce spát.
. A už jsem v předsálí, přelézám na vozík, šup na sál a poslední co uvidím jsou krásné tmavé oči anestezioložky, která se mi představuje (fakt nevím, jak se jmenovala) a poslední, co slyším je: "Nadýchněte se....." A chrrrrrr...........probouzím se a pěkně mě natahuje..koukám nahoru před sebe do okna, někde vedle registruju sestřičku, ptá se, jak mi je, přináší misku a říká, že už mi píchli lék a už se mi nebude chtít zvracet. Střídavě usínám, budím se, sahám po sobě, hledám ty kabelky, roury v nose a já nevím, co ještě..nikde nic..nic mě nebolí..Já to fakt zvládla?
...No a už jedu zpátky na oddělení. Nebyla to JIPka, byl to dospávací pokoj. Na oddělení kolem mně běhají, píchají injekce, ptají se, jak mi je..prosím sestřičku o mobil, volám mámě, už měla strach, tak volala doktorům, všude ochotní (jen mě nemohli najít ). Posílám smsky, že mám břicho jak Karkulky vlk, střídavě usínám, odepisuju na zprávy...Potřebuju ehm..čůrat...mísa..bože...ne, to nedávám, chci jít na záchod. Bojí se, to chápu, všechny sestřičky jak lunt, asi by mě nezvedly ze země, ale tak vedle budovy je jeřáb, né? Ale jde to, ploužím se podle zdi, super. Přichází pan profesor Kasalický se zeptat, jak mi je, říkám, že fajn a je to pravda. Můžu pomaličku popíjet čaj, jde to! Večer dostanu něco na bolest a spinkám...16.8. Budím se a je mi mnohem lépe, bříško trochu tlačí, ale jinak dobrý. Seberu odvahu a podívám se na něj, pět direček pod prsama jak řetízek, každá po jednom stehu...a jedna pěkná modřina.
. Asi jak svačili se o mě opřeli. .A najednou na mě sedá splín. Já nevím proč, když už to mám za sebou, je mi smutno, pobulívám..co to jéééé? 
. Zlatá Evelínka, píše, volá, uklidňuje.. No, ten den nestál za moc, nedělám hrdinku a nechám si píchnout něco na bolest (spíš abych lépe spala) a spím...17.8. Nic mě nebolí, nálada o 1000% lepší..hurá!
. Volám tatínkovi k narozeninám a domlouváme a paní na pokoji, že půjdeme na kafíčko. Zkusím k němu cigárko, jde to! Vypiju asi třetinku kelímku a vylévám, ale ten pocit super.. Trávíme s paní z pokoje den venku, koukáme na baby, jak jsou oblečené, na pěkný chlapy, je krásně sluníčko teplo. Nechávám si vyndat bolestivou kanylu ze hřbetu ruky a už mě netíží vůbec nic..18.8. Je neděle, čas se trochu vleče, ale díky paní Věře z pokoje to jde, povídáme, za ní přijde rodina, za mnou kamarád, kafíčkuju, pokuřuju pod stromy a je mi fajn. Večer mastíme s paní Věrou a nově příchozí Alenkou karty, děláme si srandu ze zdravotního bratra (hézkej kluk!), už jsem to zase já.
19.8. Jdu domů! Kontrolní rentgen, papíry, volám tatínkovi, přijede pro mě se synem (slzy mám zase v očích) a hurá domů k rodičům do péče milované maminky. Jsem trochu unavená, občas mě "tlačí" žaludek, ale je mi fajn.
No..nějak jsem se rozepsala, ale snad to někdo přelouská.
Kdybych to měla zkrátit na nepříjemné: Jednodenní pálení žáhy, nic moc vývary, (spíš pěkně hnusný!), trochu nateklá ruka z kanyly, a pooperační depka. Příjemné: Vysoce profesionální a lidský personál od lékařů po uklízečky, žádný klistýr... Tak..to je asi všechno, případné dotazy zodpovím. Mějte krásný den a vy, co teprve čekáte..nebojte se! 
Vaše Ředkvička.A ještě jsem zapomněla poděkování... Skvělému personálu ÚVN Praha v čele s panem profesorem Kasalickým, mým rodičům, Evelínce, přátelům, kamarádům, kamarádkám a vůbec všem, kteří na mě mysleli. Moc děkuju.
( Oscar hadra!)
