Ahoj, tak jsem se dostal k tomu napsat svůj příběh
3.2. 2014 - pondělí - den nástupuDo Břeclavi jsem jel autem z Třebíče. Původně jsem si myslel, že sám také odjedu. Ale přece zvítězil zdravý rozum a v pátek jsem požádal dceru aby si pro mě přijela. Problém byl trochu s parkováním. Všechno dokola jsou placené stání. Denní sazba za parkování uprostřed nemocnice je 100 kč. Po vstupu do nemocnice v 9 hodin jsem se přihlásil na chirurgické ambulanci. Posadil jsem se a za 20 min už mě volali, jen zkontrolovali jestli mám potřebná předoperační vyšetření, dali nějakou vlastní zprávu a poslali mě do anesteziologické ambulance. Tam jsem asi hodinku, než na mě přišla řada a vše vyřídil. Zde se mě ujal vysmátý, mladší doktor. Prostě pohodář. Potom na příjmovou ambulanci a na oddělení. Zde zase vyplňování různých papírů, souhlasy a další nezbytný věci. Na sesterně udiveně pozoruji práci zdravotního bratra, v té ženské převaze, opravdu charizmatický klenot.Ubytování na tří- lůžkovém pokoji, k dispozice televize za poplatek. Na pokoji jsem byl sám. Takže nuda, četba, křížovky, chvilku televize. Oběd jsem nedostal, protože jsem přišel na oddělení ve chvíli, kdy už ho rozváželi. Mohl jsem si zajít do kantíny, ale ani mě to nepřišlo. Pomohla mě dieta před operací.
Tak jenom večeře, aktivia jogurt, prášek na spaní, abych si odpočinul a pak vcelku dobrý spánek.
4.2. 2014 - uterý - den operaceRáno o 5 hodinách vstávání. Napíchnutí kanyly. Navléknutí grandiciózních punšošek. Jako chlapovi mě to přišlo, ale opravdu opravdu divný. Ptal jsem se setry, jestli je to takto v pořádku. Smála se, a říkala že to musí mít všichni, hlavně když člověk nechodí. Prevence, a už si nevzpomínám ani čeho
No nějaké zvláštnůstky tu přece musí být. Vždyť jsem v nemocnici.
Potom nějaké pilulky, iontový nápoj, sbalení nejnutnějších osobních věcí na pooperační oddělení. Beru si hygienický potřeby, přezůvky, a mobil. Sestra mě řekla, že nejdříve půjdu na řadu v 10 hodin. Trochu se to protáhlo. Mezi tím, na pokoj ubytovali další chlapi, tak než jsem se dozvěděl "základní informace", je půl dvanácté a přišel sanitář. Jedeme na operační. Slalom po patrech, dvakrát výtah a už jsme tam. Sanitář mě instruuje jak přejít na operační lehátko. Je moc úzké a elektricky se ovládá. Jsem v poloze jak z kopce. Abych se nesesunul dolů, tak se držím patou. Než mu stačím něco říct už je pryč. Přichází doktorka, která si toho všimla a lamentuje na práci sanitáře. Nějak ji ty páčky od toho správného nastavování neposlouchají. Je vidět, že je specialistka na jiný, odbornějí druh práce. Chvilkama mám hlavu dole, tělo nahoře a zase zpátky. Potom přichází někdo kdo je k této práci kompetentnější a dává mě do správné polohy. Smějeme se všichni tři od ucha k uchu.
Jsem rád, že vidím doktora Čierného. Má velmi příjemné vystupování, usmívá se a ptá se mě jak se cítím. Říkám mu, stejně jako vždy před operací. Potom přichází mladý anesteziolog, prohodí dvě- tři věty, po kterých se musím usmívat a zavádí do kanyly uspávací směs. Říká bude to trochu pálit. Já to snad cítím v půlce ruky, ale potom přicházím do limbu.
Budím se, nevím kolik je hodin, není mě moc dobře. Vnímám, že jsem v místnosti, přede mnou je plenta, za tou nějaká žena, kterou operovali asi přede mnou, komunikuje s personálem. A už je u mě sestra. Ptá se mě jak se cítím. Jsem napůl omámený a těžko reflektuji pocity. Nemůžu ale říci, že bych cítíl bolest. Říkám že bych raději ještě spal. A už také spím.
Budí mě automatické měření tlaku, svírá mě to paži, potom zase uvolňuje. Přichází doktor Čierný a ptá se mě na bolesti. Říkám mu, že se necítím dobře. Z počátku si myslím, že jsou to bolesti, později si uvědomuji, že ani ne bolesti, ale cítím mírný tlak při dýchání. Prostě jako když se nemůžu nadechnout a píchá mě bránice. Sestra mě říká, že bych měl zavolat manželce. Ta už má asi veliký strach a obvolává oddělení. Ještě, že jsem si vzal mobil. Dívám se kolik je hodin a nemůžu uvěřit. Již půl osmý večer. Volám, mluvím potichu. Sice se snažím, ale vnímám manželčin strach, nejsem schopný delšího rozhovoru. Končím u toho, že jsem ok a zavolám zítra. Potom přichází sestra, pomáhá mě na nohy a vede na toaletu. Zde mě dá před umyvadlo stoličku, posadím se na ni a čistím si zuby a pokouším se aspoň trochu opláchnout. Potom zpátky na lůžko a spím.
5.2. 2014 - 3 den.Ráno probuzení. Cítím pořád tlak, nemůžu se pořádně nadechnout. A už je tu vizita. Svěřuji se doktoru Čiernému. Popisuje mě, jak operace probíhala. Říká mě to tak, abych to pochopil. Při operaci se trochu nadzdvihnou plíce, potom probíhají změny samotnou operací a novým přeskládáním části vnitřních orgánů. Říká, že si to musí sednout samo a že je tomu potřeba dát čas. Také to může odejít, až začně fungovat trávení a plynanost. Říkám mu, že na "velké" jsem nebyl od pondělí. Přesto bere vážně, to co mu říkám. Objednává mě na RTG plic. Říká, že to asi nic nebude, ale pro jistotu raději ať to potvrdí RTG. Po vizitě mě převáží zpátky z pooperačního na pokoj na chirurgii. Chlapi jsou v pohodě. Díváme se na televizi. Za chvíli přijíždí sanitář a jedem na vozíku na RTG. Dívám se na sebe a přemýšlím, proč mám jet na vozíku, když můžu v pohodě chodit. Také se dívám na své grandiciózní punčošky. Doposud je viděli jen chlapi na pokoji. Teď se s nimi musím ukázat i běžné veřejnosti, která jde na vyšetření do nemocnice. Nějak to tak je, ale před RTG A Ultrazvukem jsou samé mladé ženské, buď samy nebo s dětmi. No a co, aspoň mají zpestření života. Vždyť je to tady nuda. Pro jistotu se znovu ptám "veselé" sestřičky na oddělení zda již nenastal čas, tento doplněk dát pryč. Směje se od ucha k uchu a říká dokud nebudu běžně chodit, tak to tak musí být. Směji se s ní a už to neřeším. Jídlo nedostávám, mám pouze infuzi. Ale sestřička mě ji dává na pojízdný stojan. Tak můžu klidně chodit. Mám pravidelně ale pít, po malých doušcích čaj.
Odpoledne přichází doktor Čierný. Ptá se mě jak se cítím, zda se to někam posunulo. Reflektuji mu, že se to moc nemění. Je to tak, že se mě chvilemi nedaří nadechnout zcela. Jako když člověk utíká a potom se nemůže nadechnout a při nádechu tak ho píchá. Ptá se mě, jak je to z tou "plynatostí". Smutně konstatuji, že stále nic. Říká, ať tomu dám čas a jde odstraňovat dreny. Škub, Škub a je to v pohodě. Je profík, nic jsem necítil. Večer přichází sestra, dává mě injekci do břicha, tu si budu muset píchat i sám, nějaký čas i po propuštění z nemocnice. Jdu spát.
6.2. 2014 - 4 denDnes již bez infuze. Dostávám snídani. Hrnek bílé kávy, malý dětský actimel v malé láhvičce a dva jablečné jusíky (fruka)
Po operaci vůbec nevnímám hlad. Poté vizita, pan doktor se mě ptal, kolik jsem vypil čajů předchozí den, říkám mu hrdě že 3 sklenky. Vidím, jak mu jde pot do tváře a starostlivě říká, ať se to pokusím zvýšit. Ptá se mě na stolici, říkám mu pořád nic. Už si fakt myslím, že jsem vadnej. A neumím to pochopit. Nikdy jsem to tak dlouho neměl. Stále cítím, tlak při dýchání. Ale je to více přijatelný. Ptám se doktora, zda mě propustí v pátek. Říkal, že uvidí až v pátek ráno. Předepíše mě čípek. Ten nezabírá. Večer přišel primář, tak se mu svěřuji s tímto problémem. Má dobrou náladu a tituluje mě jako "Čípkovou Růženku", říká že pro tak velkého chlapa jsou potřeba čípky dva. To už jde po chvíli jak po másle. Jinak na pokoji pořád stejně. Vykládáme si, povzbuzujeme ty, které operace čeká.
7.2. 2014 - poslední denRáno netpělivě čekám na vizitu. Snídaně stejná jako předchozí den. Piju pomalu actimel a kávu. Po 7 hodině přichází doktor Čierný. Hrdě se svěřuji, že problém se stolicí již vyřešen. Tlak při dýchání sice vnímám taky, ale už ne v takové intenzitě, uvědomuji si, že opravdu tělo samo se s novým stavem vyrovnává samo. Opravdu musím ocenit doktora Čierného za jeho přístup. Kromě vizit, byl za mnou každý den osobně. Ptá se mě, jestli nejsem zklamaný a jestli mám pořád ještě nadšení. Usmívám se a děkuji mu. Z mého odhodlání jsem nezměnil vůbec nic a opravdu se cítím dobře. Vím že jsem po operaci a v určitém režimu rekonsvalence. A to všechno k tomu patří. Jsem rád, že jsem se pro tento zákrok rozhodl. Rozhodně se cítím líp. Po desáté hodině mám vyplněné papíry. Převlékám se, platím poplatky. Ještě na chvíli si sednu a vykládám se starším pánem, který čeká kdy si pro něho přijedou z operačního. Ostatní už propustili a on je na pokoji sám. Je vidět, že má strach, má žlučnikový kamen, pořád vykládá o katostrofických scénářích. Pokouším se ho převést na jiné myšlenky. Naštěstí vezou další přírůstek na pokoj. a to upoutává jeho mysl. Dcera už mě volá, že za chvíli bude v Břeclavi ať jsem nachystaný. Sedáme do auta a jedeme domů