1.den - přijíždíme v 8:30 k nemocnici, ještě cígo a jdeme dovnitř. Na recepci se ohlásím v 8:50 a pak jen čekám - v 9:45 mě volá sestřička do ambulance, vyplní se mnou základní papíry a šup 4 zkumavky krve, mám jít na druhou stranu chodby k anastezioložce, tam čekám asi 2 minuty a jdu na řadu, pohovor k narkóze a prý hotovo - mám jít na B2. Jakmile vyjdu na chodbu, tak mi setřička z recepce hlásí, že mám počkat, prý potřebují ještě jednu zkumavku krve
no takže moje dvě funkční žíly jsou pro pár dní fuč. Je 10:40. Jdeme ještě ven, dáme si cígo a pak na B2. Tam je tlačenice v jídelně sedí asi 15 lidí, kteří čekají na vpuštění na pokoj. Asi po hodince, kolem 12 hodině si pro mě přijde sestřička a jde mě zvážit, hned na úvod se dozvídám něco o co tak zase zájem nemám a pak mě vede na nadstandart, pokojík je maličký, ale nic mu nechybí, mám prý čekat až si mě přijme i lékař. Rozloučím se s malou dušičkou v krku se svou polovičkou a čekám. Asi okolo 15 hodinky přichází MUDr. Schröder a pak už jen do večera telka, na nic jiného nemám náladu - stejně ani ji nevnímám. K večeři bujón - nic moc Večer mi sestřička dá prášek, prý se vyspím - haha co půl hodinku jsem stejně vzhůru. 2.den - budíček - stejně už půl hoďky koukám na telku, tlak, krev, změření teploty. A pak malá vizita - jdu na řadu jako čtvtá - prý kolem poledne. Dostanu prášek na uklidnění a čekám. V půl desáté se objeví pan primář se slovy: " máme přeplněný JIP, tak kdyžtak až zítra". Je mi dobreku, chci dneska ne zítra. Napít mi zatím nedají, prý se uvidí. Z toho všeho chytnu migrénu - bohužel mám smůlu, nemůžou mi nic dát, pokud bych náhodou šla na sál. Odpoledne si nadávám
V pět hodin odpoledne, si pro mě přijíždí sestřička - zafáčovat nohy a jedeme. Jediné na co myslím je ať už mě uspí a ta migrénu zmizí. Na sále se pozdravím s anestezioložkou, směje se, jak rychle chci do limbu ............ Je 22:30 probouzím se na JIP - postel podemnou se houpe - není mi to příjemné - přichází sestřička, vše je v pořádku - nic mě nebolí ( ani hlava 
), poprosím o mobil a volám manželovi. Až potom si uvědomím, že mám sondu v nose - nevadí mi. Pospávám, ale kdykoli se ta postel podemnou zavrtí budím se, ale jinak je mi dobře, jen žízeň. Do rána to vydržím. 3.den - Pak mě přebírá zdravotní bratr, ptám se jestli mi namůže to vrcení postele nějak zastavit. Prý tomu říkají aktivní postel. Jsem to ale bába, místo klídu a pohoupáníčka si na to stěžuji. Jdeme se umít, křeslo nebo chodítko? Chodítko samozřejmě - jde to úplně v poho. Osprchnu se a musím zpátky lehnout na houpačku, žízeň. Asi za půl hodiny jedu na kontrolu žaludku, poučena o hořkosti to do sebe házím - není to tak strašné, jak mám žízeň v klidu to dopiju. Vše prý OK a tak sonda z nosu ven. Nádech, zašimrá mě v nose a je venku - tak další fáze pryč a pohoda, a jupí můžu pít
jedeme zpátky na B2. Když vidím postel, která se nehoupe, šťastně se usmívám (možná to bude i injekcí morfínu ). Polehávám, pospávám. Ale zase žádný dlouhý spaní 
prubnu pravý bok a jde to, tak spokojeně usínám, ne na dlouho.4.den - od rána se těším, dnes přijede můj muž - ráno poprosím o vyndání cévky, piji dostatečně, takže není problém, v poledne jde ven i kanyla, začala mi otékat ruka. Takže jsem svobodná. Bojuji ne s bolestí, ale se šutrem v žaludku, toť jediná "zábava". Večer návštěva, překvapím ho na chodbě, skoro k němu "běžím". Pak zase noc a zase nemůžu pořádně zabrat.
5.den - na ranní vizitě, pan doktor chválí mé 2 litry a prý po neděli domů, odpoledne mi to samé potvrdí pan primář. Je sobota, takže jen přežít neděli. A zase nespím - nechápu, nic mě nebolí, můžu ležet na obou bocích a stejně nezaberu.
6.den - neděle se vleče, sem tam mi do žaludku vlezou šutry, ale jinak nudaaaa. Jo a zase nemůžu spát.
7.den - ráno jsem propuštěna
manžel přijede okolo poledne a hurá. Jo a večer si lehnu a do rána spím jako špalek Závěr: co bylo nejhorší? Vypořádat se se vším psychicky, pak ukrutná migréna a pak houpací postel
Jinak to nebylo ani strašné ani bolestivé, takže pro ty co se bojí, posílám velké uklidnění.
..jen ta vířivka tam chyběla 
