Předem varuji, ať se pustí do čtení jen trpěliví lidé, kteří jsou schopní se dočíst až do konce mé slohové práce
1. den – 12. 8. – úterý – NÁSTUP: Začínáme v 9:30 (tedy už v 5:00, ale to jsem byla ještě doma
). Jako první jsem šla do anesteziologické ambulance, kde mi dali moje připravené papíry, kde byly shromážděné všechny informace ze všech vyšetření, závěr lékaře, i předoperační vyšetření. Potom jsem čekala asi 3/4 hodiny u příjmové ambulance, kde jsem pak papíry odevzdala, podepsala pár lejster a dostala náramek na ruku. Přešla jsem do druhé budovy, kde je lůžková část chirurgie. Řekli mi, že pro mě nemají postel, a že to může trvat ještě i hodinu. Šla jsem si zatím sednout do denní místnosti pro pacienty, volala jsem mamce, a sestřička přiběhla asi za 5 minut, že už ta postel nachystaná je. Takže jsem se hodila do noční košile a zapadla do postele. Zároveň se mnou na ten stejný pokoj nastoupila mladá slečna s kýlou, a byly tam další dvě paní. Jedna po bypassu už asi týden, kterou si tam nechávali dlouho kvůli nastavení inzulinu po operaci. A druhá zrovna čekala v andělíčku a punčoškách, aby ji odvezli. Měla jít na sleeve resekci jako já. Nakonec ji odvezli až nějak v 11:30, a to přitom měla jít na řadu okolo 9:30 jako druhá. Přišli mi napíchnout kanylu, první žíla praskla (ještě pořád mám na levém předloktí 8 cm průměr modřinu, byla předtím ale ještě větší
), druhá byla dobrá. Bála jsem se centrálního žilního katetru, naštěstí nebyl potřeba. Bylo mi řečeno, že když jsem se nepřihlásila ráno do 9:00, tak nemám přihlášený oběd. Podařilo se sestřičce ušetřit polívku, takže jsme obě – já i slečna s kýlou dostaly alespoň trochu polívky. Odpoledne jsem si četla a nervózní vstřebávala informace od paní po bypassu. Říkala, že za ten týden zhubla už 4 kg, ale že první měla jít na operaci už v zimě, ale když ji otevřeli, zjistili, že je něco špatně, tak jí výkon nedělali. Že se vzbudila po narkóze se zašitým břichem, ale řekli jí, že bypass nemá. Tím mě pěkně vyděsila, protože asi posledních 5 dnů před operací mě žaludek dost bolel, tak jsem se bála, aby taky něco nebylo v nepořádku. K večeři jsem dostala dvě housky s nějakou rybo-krabí-zeleninovou pomazánkou
Byla jsem za celý den vyhladovělá, takže to do mě padalo jako do studny. Pak mi přišlo líto, že jsem si svoje poslední „velké jídlo“ víc nevychutnala
Bylo mi řečeno, že půjdu na sál jako první, tedy v 8:30. Večer jsem dostala injekci na ředění krve. Prášek na spaní jsem nedostala, takže noc byla trochu přerušovaná, pořád jsem se budila celá zpocená a prožívala operaci ve snu
Od půlnoci nejíst a nepít.
2. den – 13. 8. – středa – OPERACE a JIP: Ráno vstávačka v 5:00. Podařilo se mi vyděsit sestřičku, protože když mě přišla vzbudit a chytla mě za rameno, šíleně jsem sebou škubla (asi se mi zrovna zdálo, že mě někdo řeže na sále
). Bála jsem se jako čert kříže, že se vzbudím a budu mít menstruaci, naštěstí jsem neměla, ale ten strach mě provázel každý den po každé injekci na ředění krve
Takže sprcha, nacpání se do punčoch, oblečení andělíčka, sepsání tašek, které zůstaly na oddělení nebo šly na JIP. Asi v 8:00 jsem dostala tabletku – onen „oblbovák“, no necítila jsem nic
Nějak v 8:20 pro mě už přišli. Čekala jsem asi 10 minut v předsálí, bylo mi tak nějak úzko a do breku, ale snažila jsem se to zahnat. Prošel doc. Holéczy a ptal se mě, jestli už se těším. Musela jsem pak nahá z postele přelézt na zatraceně vysoké lehátko, na kterém mě pak přivezli na sál. Celá jsem se klepala, protože tam byla ale absolutně obrovská zima. Dali mi čepku, připojili tlakoměr, na nohy dali ještě nějaké nafukovací kompresní vaky, pak mě připoutali. Přišel pan anesteziolog, super vtipálek. Kdyby nebylo jeho, asi bych celou dobu brečela
Pořád vtipkoval a na něco se ptal, zkoušel si kyslíkovou masku, takže jsem si myslela, že mě uspí maskou. Ptal se mě, jestli jím sóju nebo párky nebo šunku, ve kterých je sója
Nechápala jsem proč, vysvětloval mi, že oni dávají uspávací látky do sójového mléka. Trochu jsem se podivila, ale nic neříkala. Nakonec mi řekl, ať si představím Karibik, nějaké pěkné pláže… Chtěla jsem se zeptat proč, ale už jsem byla mimo
Jako první, co si pamatuju, je ukrutná bolest, jako by Vám někdo žaludek svíral do pěsti. Ale opravdu šílená bolest. Kolem sebe jsem slyšela nějaké hlasy, ale už si nepamatuju, co říkaly. Zkoušela jsem ještě se zavřenýma očima zahýbat jazykem a polknout, jestli nemám nějaké hadičky v krku. Neměla jsem tam nic. Nahýbali mě ze strany na stranu a snažili se mě dostat z lehátka na postel. Chtělo se mi brečet a začaly se mi vracet sliny do úst. Moje první slova byly: „budu zvracet“. Zvracela jsem asi 4x, jak jsem se nahýbala na bok k misce a nazvedávala se u toho, a dávila se, bolel mě žaludek ještě víc. Potom s miskou u pusy mě vezli na JIP. To jsem poprvé otevírala pořádně oči. Další moje slova: „Strašně to bolí.“
Uklidňovali mě, já se rozhlížela a viděla jsem škaredý strop nějakého sklepa. Nevěděla jsem, jestli je to pravda nebo jenom nějaký přelud nebo sen. Na JIPce už jsem brečet opravdu začala. Do toho jsem i několikrát zvracela. Naříkala jsem bolestí, tak mě doktorka zase uklidňovala, ukazovala mi, jak mám dýchat, abych přestala brečet. Bylo 10:00, když jsem se podívala poprvé na JIPce na hodiny. Cévku mi zaváděly asi 4 sestřičky, protože jim to nějak nešlo… cítila jsem se dost trapně. Trpěla jsem jako pes, pořád jsem se kroutila, ale ta bolest v žaludku nepřestávala. Připadalo mi, že to takhle nemůže být v pořádku, že taková obrovská bolest přece není normální. Nejsem žádná slabota a myslím, že bolesti vydržím dost, ale tohle se vydržet opravdu nedalo
Pokaždé když někdo přišel na pokoj, každému jsem říkala, že to hrozně bolí, ať s tím něco udělají. Vždy mi řekli, že to řeknou doktorce. Celou dobu jsem měla sevřené hrdlo a snažila se ze všech sil nebrečet. Chvilkami jsem i usnula, ale když jsem se znovu probrala, uběhlo třeba 5-10 minut. Asi v 11:00 přišla sestra a řekla, že mi může zvýšit něco od bolesti v infuzi. Těšila jsem se, že to konečně bude trochu lepší. Omyl, nebylo. Pomohlo to možná jenom malilinko, ale pořád to bylo hrozné. Každému jsem zase pořád říkala, že to nepomohlo. Asi ve 12:00 přišla doktorka a řekla, že mi věří, že to bolí, ale že kdyby mi v tuto chvíli zvýšila dávky od bolesti, tak můžu ve spánku přestat dýchat
Snažila jsem se teda usnout, ale nešlo to. Ve 13:00 přišla sestra a řekla, že doktorka dovolila mi něco dalšího píchnout od bolesti. Ptala jsem se, za jak dlouho to zabere, ale během 2 minut už jsem mohla cítit, že bolest pomalu ustupuje. Byla jsem naštvaná, že mi to nemohli dát dříve. Trochu jsem pak i pospávala, ale strašně mě štval tlakoměr, který mě budil každých 15 minut. Okolo 15:00 mi teprve přinesli tašku, takže jsem mohla zavolat domů. Zbytek dne jsem víceméně prospala, tlakoměr mě štval víc a víc, až mi ho nakonec sestřička změnila na měření jen 1x za hodinu. V 17:00 mi přinesli vodu, že už můžu pít. Za celý večer jsem do sebe dostala asi 4 miniaturní loky, po každém ucucnutí mi bylo na zvracení, ale nezvracela jsem. Dostala jsem zase injekci na ředění krve. Ve 21:00 přišla oooobrovská bouřka
Nemám bouřky ráda, vždycky jsem se jich bála, a tady na JIPce jsem byla v pokoji na konci, kde celá levá stěna byla z oken, takže mi blýskalo a burácelo přímo u hlavy
Pak jsem se znovu pokoušela napít nějak ve 2:00 a to mi bylo opravdu špatně, takže jsem to vzdala. V noci jsem se budila každou hodinu při měření tlakoměru.
3. den – 14. 8. – čtvrtek – JIP a PŘEVOZ: Vzbudila jsem se, ještě byla tma, a zjistila jsem, že ruku, ve které je kanyla, mám jako pátrací balon. Sestřička se na to podívala a řekla: „Achjo, to Vám asi celou dobu kapalo vedle“. Super, 1 litr infuze jsem měla v předloktí
Snažila se mi najít jinou slušnou žílu, naříkala, proč mi nezavedli centrální žilní katetr, když mi jdou těžko najít žíly. Napíchla mi nakonec kanylu na vnitřní straně zápěstí, kde to celkem bolelo. Pak přišla velká vizita. Ptali se mě, jestli už jsem pila, řekla jsem o tom problému, že je mi zvracení. Zkusili mi na zkoušku místo vody přinést čaj a z toho mi na zvracení nebylo. Bavili se něco na té vizitě, že jestli jsem objednaná na kontrolní rentgen, protože se dohodli, že u sleeve resekce se kontrolní rentgen dělat nebude, že je to zbytečné. KONEČNĚ mi sundali ten tlakoměr, od kterého mám doteď červené ‚spáleniny‘, jak strašně mě při měření tlačil. Za dopoledne jsem do sebe dostala asi půl skleničky čaje. Mohla jsem se pak jít umýt k umyvadlu, ale cítila jsem se pořád stejně zpocená a špinavá
Okolo 10:30 pro mě přijeli s vozíčkem, že jedu na oddělení. Teda sestra to vybírala jako při závodu
Po cestě sklepem do jiné budovy jsem poznala, že ten škaredý sklepní strop se mi nezdál, byl tam. Na oddělení jsem dostala stejnou postel, ale na pokoji už nikdo nebyl. Dostala jsem povolení se obléknout do své košile a trochu se zkulturnit, a prý když začnu chodit po chodbě, můžu sundat punčochy. Naštěstí se mi za celou dobu nikde nesrolovaly ani netlačily. Když jsem si dělala nemotorný culík, najednou jsem uviděla 2 červené kapky od krve na posteli. Pak další 3 kapky na košili. Udělala jsem krok do zadu, a na zemi už bylo asi 20 cm velké kolo krve. Teklo mi to ze zápěstí, kde jsem měla napíchnutou tu druhou kanylu. Koukala jsem na to, jak mi proudem teče krev z ruky, vzpomínala na hodiny první pomoci ve škole, a byla snad v nějakém šoku, nebo nevím, co se dělo, ale vzpamatovala jsem se, až bylo kolo krve asi 40 cm velké. V ten moment jsem zazvonila na sestřičky, jedna mi zmáčkla ruku, a až to přestalo krvácet, tak mi kanylu sundala. Prý jsem si s tím asi pohnula a trochu ji povytáhla ven. Poutírali zem jenom dezinfekcí a ubrousky, uklizečka se pak při úklidu na mě tvářila jako na vraha
Další kanylu už mi nedávali, takže jsem dostala za úkol více pít. Teda, nevím, jestli je to normální, ale celé odpoledne mi strašně hlasitě škrundal žaludek
Přišla sestra s mladým fešáckým praktikantem, který mi vyndával cévku. Byla jsem červená až na zadku
Přivezli mi na pokoj 18-ti letou slečnu Romského etnika, že ji prý zmlátili včera 4 chlapi. Měla otřes mozku a naražené žebra. Podařilo se mi za celé odpoledne vypít asi 1,5 hrnku čaje. Odpoledne jsem asi 3x prošla celou chodbu tam a zpátky, vždycky jsem se stavila na záchodě, i když se mi nechtělo. Punčochy už šly do tašky. Večer jsem dostala injekci na ředění krve, nějaký prášek prý proti zvracení a prášek od bolesti. Noc nebyla zrovna ideální, slečna chrápala, ale rozhodně lepší než na JIPce s tím poblbeným tlakoměrem
4. den – 15. 8. – pátek – PRVNÍ JÍDLO: Cítila jsem se o hodně lépe, prášek od bolesti už jsem nepotřebovala, žaludek nebolel. Ráno na vizitě mi řekli, že už dostanu dneska první jídlo, a mám se snažit více pít. Taky mi řekli, že v sobotu půjdu domů!!! Radovala jsem se, volala hned domů mamce celá nadšená. Ke snídani jsem dostala bílou kávu, podařilo se mi vypít během ¾ hodiny asi 1 dcl. U oběda jsem čuměla jako vyoraná myš
Sestra přinesla vývar s nudlemi a mrkví a další jídlo koprovou omáčku s knedlíkem a mletým masem
Se strachem jsem ucucávala polívku, snědla jsem asi 4 lžíce a pár kousků mrkve v tom. Koprovku jsem nikdy nejedla, tak jsem ji chtěla ochutnat. Uďobla jsem malinký kousíček (asi 1 cm) knedlíku, namočila v omáčce a přidala bobeček mletého masa. Snažila jsem se to pořádně rozkousat, když jsem to spolkla, nic se nedělo. Žaludek si pořád škrundal dál a dál, jako celý den, ale nepoznala jsem, jestli mám nějakou „míru“, kolik můžu sníst a kolik už ne. Dál jsem ale nejedla, protože jsem se bála, že kdybych si dala víc, bude mi špatně. Přišla nutriční specialistka a zděsila se, když uviděla, že jsem jedla knedlík a maso. Řekla jsem jí, že to bylo jenom jednou do pusy a nic mi z toho není. Dívala se na mě jako blázna, tak jsem jí řekla, že proč mi to jídlo teda nosí, když ho jíst nesmím. Jenom kroutila hlavou, a asi si myslela, že jsem úplný idiot
Vysvětlila mi, jak mám jíst, ale nic nového, než co jsem měla přečtené zde na fóru, jsem se nedozvěděla. Nemluvila ale o tekuté, ale zrovna o kašovité stravě. Bylo mi jasné, že pro čisté svědomí doma stejně najedu na tekutou, i když mi tady nosí knedlíky s masem
Odpoledne přišel doc. Holéczy ještě s jedním doktorem a ptal se mě, jestli jsem se hlásila o to, že chci domů, že proč spěchám. Řekla jsem, že jsem nic neříkala, že to sám pan doktor na vizitě řekl a já jsem jenom souhlasila, že půjdu ráda. Vysvětlil mi, že lepší by bylo až v neděli, kvůli mé dlouhé cestě domů vlakem. A i tak je prý v neděli na velké cestování s taškou ještě brzo, musela jsem slíbit s rukou na srdci, že budu v neděli nanejvýš opatrná. Byla jsem z toho smutná, ale bylo mi jasné, že doktor to myslí opravdu dobře, a má o mě strach
V 15:00 jsem dostala ke svačině bílý jogurt. Snědla jsem asi 1/5 kelímku, nechala jsem to půl hodiny „odležet“ a přidala ještě asi 3 lžičky. Žaludek se cítil najezený a pořád si vesele škrundal, ale žádnou hranici jsem necítila. Odpoledne přišla na návštěvu kamarádka… až se mi chtělo skoro brečet, že vidím konečně nějakou známou veselou tvář. Povídaly jsme si skoro 2 hodiny. K večeři jsem dostala toastový chleba s nějakou rybí pomazánkou. Jedla jsem asi půl hodiny a snědla 1/3 jednoho krajíčku chleba bez kůrky natřeného tou pomazánkou. Večer jsem se šla zeptat, jestli se můžu jít normálně osprchovat. Umyla jsem si vlasy, a odlepila lepítka na břiše. Mám 5 „dírek“
3x na 2 stehy, a 2x na 1 steh. Za celý den se mi podařilo vypít necelé 3 hrnky čaje a připadalo mi, že je to nadlidský výkon, pila jsem vlastně celou dobu, kdy to šlo, a pořád jsem chodila čurat
Večer jako vždy včelička a tabletky, noc oproti ostatním byla suprová… nejlepší za celý pobyt.
5. den – 16. 8. – sobota – NUDA: Už od rána jsem si připadala jako rybička, dokonce jsem v noci spala na boku (jak jsem zvyklá doma). Oproti předchozím dnům se všechny bolesti a nepohody změnily o 100%
Žádné bolesti, žádné tabletky od bolesti, ani stehy mě už netahaly, pěkně byly skoro zahojené. Byla jsem smutná, že jsem nemohla domů už v tu sobotu
Ke snídani jsem dostala zase toastový chleba, s žervé, zároveň přinesli ke svačině přesnídávku. Taky bílou kávu, ale tu jsem pila v rozmezí asi 1 hodiny až asi 40 minut po jídle. Snědla jsem zase natřeného 1/3 chlebíku. Natřeno jsem teda měla půlku, ale po prvním odříhnutí jsem zastavila. V duchu jsem se ptala, jestli tohle je ta brzda?
Ta nutriční mi včera říkala, že když jím pečivo, toho, co je k pečivu, by mělo být více. Takže jsem měla natřeno 2 cm vrstvu žervé
Samozřejmě jsem přežvykovala jako nikdy. Dopoledne jsem se šla dívat na TV na Drtivou porážku. Byla jsem smutná z toho, co tam mám celý den dělat… na TV jsem šla pak odpoledne ještě 2x pokaždé asi na 2 hodiny. Přesnídávku jsem neotvírala, protože snídani donesli celkem pozdě a cítila jsem se pořád dost plná. K obědu pak přinesli brokolicovou polívku, bramborovou kaši s mletým kuřecím masem a jako kompot dvě půlky meruňky. Když jsem ty meruňky uviděla, málem mi ukápla slina
Snědla jsem asi 3 lžíce polívky, pak jsem se hned vrhla na ty meruňky. Byly to opravdu malé kousky, ještě jsem si je krájela asi na 1 cm malé kousíčky. Když jsem dojedla meruňky, snědla jsem pak asi 1 lžíci bramborové kaše s bobečkem masa. Odpoledne šla moje spolubydlící domů, navštívil mě zase doc. Holéczy. Chodil každý den se ptát, jak mi je
A taky se zmínil, že mi nechal žaludek o objemu 1 dcl
K večeři byl opět a zase toastový chleba, pro změnu s máslíčkem a 2 kolečka nějaké šunky. Říkala jsem si, ať naberu bílkoviny
tak jsem obě kolečka šunky složila na rozměr 1/3 toastového chleba. Takhle jsem to ukusovala a už po půlce této 1/3 chleba se šunkou jsem cítila, že je toho dost. Večer pak sestřičky nějak nestíhaly, takže mi tam ta šunka voněla na stole asi do půl osmé
Večer klasika injekce, bez dalších tabletek. Za celý den jsem vypila asi 2,5 hrnku čaje. Noc byla parádní, spala jsem celou noc, ale vzbudila se už o půl páté a dál spát nemohla, jak jsem se těšila domů
6. den – 17. 8. – neděle – KONEČNĚ DOMŮ: Od půl páté jsem se převalovala, chodila po chodbě… nemohla se dočkat, až konečně budu moct jít. K mému zklamání ale sestry nepřišly v 6, jako obvykle, vyměnit čaj. Dokonce o půl 7 nepřišel nikdo upravit postel před vizitou. V 7 nepřišla vizita. Nějak kolem 8 jsem se byla ptát sestřičky, jestli se něco neděje, a že jestli stihnu odejít nejpozději do 10 hodiny, protože jinak nestihnu vlak. Říkala, že neví, protože doktor ještě nepřišel
Ale přišel za mnou doc. Holéczy, oblečený v civilu, a ptal se zase, jak se cítím. Řekla jsem mu o tom, že ještě ani nebyla vizita a že si myslím, že to nestihnu. Měla jsem z té nervozity už okousané rty
Uklidnil mě, řekl, že doktorovi, co má službu, hned zavolá, řekne mu, ať hned přijde a moji správu sepíše přednostně. Taky abych si objednala už taxík na 10:15 a že to určitě stihnu. Takže jsem taxík objednala a doufala, že to bude pravda. Vlak mi jel v 11 hodin, další bohužel až v 15:00. Snídani donesli zároveň s čerstvým čajem a léky až nějak v 8:30. Dostala jsem vánočku, máslo a nesladké kakao, ke svačině zase přesnídávku. Byly to malinké krajíčky vánočky, snědla jsem 1 a půl krajíčku s máslem. Zrovna při jídle přišel pak doktor na vizitu. Že prý nějak spěchám, tak že on se na to podívá
Ani se nedíval na stehy a za 20 vteřin už šel pryč. Kakao jsem začala pít půl hodiny po jídle a pila ho po locích asi hodinu, vypila jsem celé 2 dcl. Postupně jsem se balila, až nakonec v 9:30 sestřička přinesla správu, hned na to mi přinesli oblečení. Během 10 minut už jsem odcházela
Rozloučila jsem se a šla čekat před areál nemocnice na taxi, ale měla jsem ještě půl hodiny čas. Vlezla jsem do potravin k Vietnamcům a koupila si malý 0,3 l jahodový džusík s „pítkem“ a nejmenší banán, jaký jsem našla. Taxíkem jsem pak odjedla na nádraží, kde jsem zase měla půl hodiny čas. Snědla jsem 1/3 miniaturního banánku
Už na nástupišti jsem se vyděsila, kolik tam bylo lidí… Vlak přijel, všechna kupé zarezervované Poláky nebo Němci… Více lidí stálo v uličce, než kolik sedělo
Ještě nikdy jsem tak plným vlakem nejela, a to s těmito EC vlaky Varšava-Vídeň jezdím už 2 roky 2x týdně do a ze školy. Nadávala jsem si, že kdybych to věděla, koupím si místenku, nebo jízdenku do 1. třídy. Stála jsem v uličce asi 25 minut, točila se mi chvílemi hlava, měla jsem návaly horka, břicho bylo nějak těžké a tlačilo mě dolů… čekala jsem, že každou chvíli tam sebou seknu. Nějaký Polák v kupé naproti to asi na mně viděl, tak vystoupil a chtěl mě pustit na jeho místo, ale zvedla se nějaká holka z toho kupé, že bude za 5 minut vystupovat v Hranicích, tak ať si sednu na její místo. Štěstí, že to tak dopadlo
Zbytek cesty už byl v pořádku. Vystoupila jsem po 1,5 hodinové cestě, a k mému údivu na vlakovém nádraží žádný taxík nebyl
A to jich tam vždycky bývá nejméně 5
Takže jsem se ještě hezky prošla na autobusové nádraží a doufala, že bude tam. Byl tam jeden
Naštěstí na nikoho nečekal a vzal mě domů… Když mě čekala mamka ve dveřích s mojí jorkšírkou na rukou, chtělo se mi brečet
Vítačka jako nikdy… Opadl ze mě všechen stres a konečně jsem se cítila dobře i po takové hrozné cestě.
Tak to byl můj vyčerpávající popis pobytu a cesty domů… jsem snad rozená spisovatelka, takže gratuluji těm, co se dočetli až do konce
Založila jsem si už před odjezdem do nemocnice blog, který bude jako můj deníček, kam si chci zapisovat, co jím a jestli sportuju. Už jsem takový blog jednou měla, při mém nejdelším hubnutí, co jsem vydržela, a hodně mi pomáhal, tak jsem se pro něho rozhodla i teď
Neříkám, že tam bude všechno v pořádku a přesně tak, jak má být, ale i tak by mohl být možná inspirací pro někoho, kdo například tápe, co má během tekuté a kašovité stravy jíst. Já pravděpodobně tyto dvě diety od sebe nebude striktně oddělovat po 14 dnech, po tom, co jsem jedla za jídla v nemocnici
Budu ráda, když mi tam zanecháte někdy nějaký komentář
Takže to je vše, ještě bych chtěla znovu poděkovat všem, kteří mě podporovali… je ve Vás neuvěřitelná síla