Ahojda všichni, ráda bych přidala svůj zážitek z operace - prosím neděste se! Nejsem bolestínek, ale toto bylo moc i na mě! Nikoho nechci děsit, ale tak se to prostě stalo! Holky nebo kluci, kteří se chystáte do Mostiště - mohu jen a jen doporučit! Personál naprosto skvělý a takový klídek - domácká nemocnice
omlouvám se předem, trošku jsem se rozepsala DEN 1
Příjem, středa
Dorazila jsem na chirurgickou ambulanci v půl 11. Sestřička si mě hned zavolala, převzala si dokumentaci a poslala zpět na chodbu. Znovu si mě zavolali dovnitř asi za půl hodiny. Při čekání jsem poznala paní, která čekala na kontrolu, byla 2 měsíce po Tubu a 20kg dole – to mě nakoplo! Pan doktor se mnou pak vše sepsal, podepsala jsem pár papírů (souhlas s hospitalizací atd) a bylo mi řečeno, ať se hlásím v prvním patře na sesterně – našla jsem bez problémů.
Sestřičky moc milé, ochotné…přišel pan Mudr. Maleček, který se mnou sepsal příjem. A po chvíli už mě vedli na pokoj. Pokoj třílůžkový, číslo 5, postel u okna. Byla tam televize, čistá koupelna i wc. Akorát – čehož jsem litovala ze všeho nejvíc – nešla wi-fi
tudíž jsem se nemohla po celou dobu pobytu absolutně dostat na internet, abych byla ve spojení s mou nejmilejší Žofinkou ..škoda – malé bezvýznamné mínus pro Mostiště 
Na pokoji již byly dvě dámy. Jedna – ročník 54 se zády a druhá ročník snad 41 po operaci slinivky. No ta s těma zádama – tý teda jela huba celý den, navíc jsem jí rozuměla každé třetí slovo, jak rychle mluvila a neustále něco řešila! Ptala se, jak je možné, že jsem dostala hned tento třílůžák a že to snad není možné a taky, že mi ta operace na kterou jdu stejně nepomůže a takové žvásty…škoda, že ta wi-fi nefungovala, nasadila bych sluchátka a měla pokoj. Naštěstí pak zapnula aspoň TV – i když zásadně ovládala pouze ona, ale alespoň byl na chvíli klid.
Nic se v celku nedělo, popíjela jsem jen čaj, zákaz jídla, pití a kouření platil až od půlnoci, ale já stejně už nejedla. Přečetla jsem pár lejster, které mi sestřička dala k podpisu a večer dostala akorát injekci na ředění krve – do břicha! (do zadku a stehna by to prý mnohem víc bolelo)
Při večerní vizitě mi pan doktor Šimoník sdělil, že půjdu na řadu jako první a tudíž se uvidíme na sále hned v 6.45!
DEN 2 – operace a JIP, čtvrtek
Noc byla šílená, vůbec jsem nemohla spát, babky chrápaly a já čučela do zdi…no nic v 5 hodin ráno budíček – měření teploty, pak zavedení flexily/kanyly – to se sestřička se mnou natrápila a moc se mi omlouvala – no bylo to asi na po čtvrté.., (ještě teď mám ruce modré) a dostala jsem do ní hned malou lahvinku antibiotik..pak následoval prášek tzv. oblbovák a obvázání nohou.. a než jsem se naděla už si pro mě přijeli i s lehátkem. Musela jsem se svléknout do naha, lehnout a přikrytá slabým zeleným prostěradlem jsem se už vezla. Jelikož mi sebrali brýle (věci na JIP jsem odevzdala do přineseného pytlíčku – jen brýle a hyg. potřeby) neviděla jsem pořádně na cestu, ale dlouho netrvala.
V předsálí mi napíchla sestřička novou kanylu – ta původní v zápěstí byla prý malá, dostala jsem apartní čepičku na hlavu a přelezla na operační lehátko a už mě vezli. Anesteziolog se mě ptal, zda mám ráda mlíčko a já, že jo…tak prý: “ koukejte“ a už jsem cítila, že mi něco teče do žíly, jenže ejhle nebylo to do žíly nýbrž přímo pod kůži – kanyla praskla…anesteziolog i dr si mysleli, že už jsem v pánu, ale já byla stále při vědomí – přes masku jsem se jim snažila říct, že ještě nespím – slyšela jsem jen smích a „jééžiš paní ještě nespí, no to se nám dlouho nestalo..hihihi, a pak „ tak sestřičko přidejte ať se nestane, že paní bude při vědomí a přestane dýchat“ – no to bylo to poslední, co jsem slyšela – naštěstí, ale moc příjemné to tedy nebylo (v duchu jsem si říkala, hlavně ať teď nepřestanu dýchat)
Probudila jsem se hned v 9 ráno na JIP, byla mi hrozná zima, prosila jsem sestřičku, ať mi dá ještě další peřinu, a asi jsem brečela a mluvila nesmysly…za nedlouho jsem slyšela sestřičky jak si mezi sebou říkají, že už bych mohla jako přestat vyvádět, což bylo dost nepříjemné, nicméně mi bylo fakt do breku a hrozně a prosila jsem o něco na bolest, což se mi vzápětí splnilo (dostala jsem něco do žíly a pak ještě opiát do stehna) a já pak asi od 14h do 17h spala – zaplať pánbůh za to!!! Říkala jsem si v duchu, kam já kráva jsem to vlezla, přístroje pípaly, tlakoměr měřil snad každých 5 minut (měla jsem dost vysoký tlak) , spát jsem nemohla a jen se modlila, ať už je ráno! Měla jsem šílenou žízeň a dostala jsem dlouhé vatové tyčinky namočené v glukóze s osvěžující citronovou příchutí – aspoň takto mi to pomáhalo od toho sucha v ústech! Tahle část byla fakt nejhorší…ale jako každý, přežila jsem! Nechala jsem si zavést cévku pro odvod moči, nevím, co dělali, ale hrozně to bolelo, sice se omlouvali, ale trvalo to dost dlouho, nakonec se povedlo a byl klid! No klid… své věci – brýle a mobil jsem dostala až v 17h večer a byla jsem – světe div se – i schopná zavolat domů, že jsem vzhůru! Sestřičky na JIP byly skvělé, krom té jedné – která mi zaváděla cévku a taky mě drbala, že vyvádím dobrá zpráva – v Mostištích už tu sondu do nosu nedávají – prý to lidi více trápilo, takže od toho upustili!!! Tak alespoň jedna dobrá věc
DEN 3 - PŘEVOZ ZPĚT, pátek
V pátek ráno mě přišli navštívit páni doktoři, ptali se, jak mi je, tak jsem řekla pravdu, že už mi bylo líp a že už mě tam nikdy neuvidí smáli se….
Hned ráno mě z JIP převezli díkybohu zpět na můj pokoj a následovaly 2 infůze (glukóza), žádné pití, jen injekce do břicha, pak proti bolesti atd…těch píchanců teda bylo a nejvíc to bolelo do stehna, jinam ani ne…poučila jsem se
a hlavně strašná ale strašná žízeň!!!! A taky několikrát přepíchnutá kanyla…no ruce mám rozpíchaný a modrý ještě teď…Strašně mě bolela celá levá ruka od zápěstí po rameno – to bylo z té praské kanyly, všechno mi vyteklo pod kůži.. ruka nateklá, jako kdybych 3 hodiny zvedala činku, no prostě jsem ji nemohla ani ohnout…navíc samá modřina a bolest mi ještě vystřelovala do levého ramena, ale neskutečná – prý následek narkózy, že z bránice to jakýmsi nervem vystřeluje do ramena…do neděle mě to ale naštěstí přešlo
sestřičky zlaté, dávali mi na to líh a ledovaly…moc to nepomáhalo, chtělo to prostě jen čas, aby se to vstřebalo! Dnes už je to vše dobré..K mému překvapení už na pokoji nebyla ani jedna z původních obyvatelek, ale 2 nové. Jedna paní s tříselnou kýlou a druhá profesorka angličtiny z Vel. Meziříčí r. 1950, moc příjemná, milá paní po operaci žlučníku. Tak aspoň něco se zlepšilo…pěkně jsme si popovídali a vycházeli spolu perfektně.
Hodně jsem ten den spala, naštěstí, a docela to uteklo!
DEN 4, 5 (víkend)
Sobota a neděle – paní s kýlou propuštěna, jinak vše stejné, vizita nejméně 2x denně, měření teploty, infuze, injekce do břicha, proti bolesti a půllitru čaje na celý den a zapití prášků na žaludek. V neděli pak čaj neomezeně – nejméně však 1,5l – dala jsem to!!! Jo a hlavně už bez kapaček, taková úleva – neskutečná…bez flexil se prostě spalo hned líp! Taky ta ruka už mě bolela míň…
V neděli ráno přišel Mudr Šimoník na vizitu a jen: „drén ex, zítra domů, souhlasíte?“ takže paráda, těšení se domů…vytažení drénu nebylo opravdu nic
Nechci vypadat jako nějaký bolestínek, ale jak říkám, jsem nejvíc šťastná, že už je to za mnou, podruhé bych asi do toho už nešla, za prvé kvůli té nepovedené narkóze, za druhé, že na JIP to byla fakt hrůza a já myslela, jak to celé prospím, a pak hlavně ta bolest ruky a vystřelování do ramene…fakt nepříjemné!
Teď jsem už doma, popíjím čajík, měla jsem i vývárek a nutridrink a je mi vcelku fajn, jen trošku unavená…
Na váhu nemám ještě odvahu, počkám do čtvrtka – to bude týden od operace!!
Veškerý personál na chir. odd. by zasloužil metál, jsou to opravdu vynikající, starostlivé osůbky
Toť můj popis pobytu…
HLAVNĚ, ŽE UŽ JE TO ZA MNOU A TEĎ UŽ SNAD BUDE NÁSLEDOVAT JEN A JEN RADOST Z UBYTÝCH KILEČEK
LENIČKA
.