Dnes poprvé i já píši do "pokroků" a můžu konstatovat jediné:
JE TO TAM !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!Mám na mysli to pokořené devadesáté kilčo dolů.
Je to úžasný pocit a já to dokázala.

Já, flegmouš, která se vždy pro něco lehko nadchnu, ale stejně rychle mě to
zase pustí a málo kdy dotáhnu věci dokonce.

Myslím tím tedy ta důležitá rozhodnutí a úkoly.
Jenže tohle bylo přeci jen trochu jiné. To už byl boj o život a to nijak nepřeháním. Váha 165 kg, BMI v černých číslech,
totálně nepohyblivá po úraze páteře a kolene, tlak až do nebe, cholesterol a cukr v krvi, otoky nohou a patní ostruhy...
a kdo ví, co ještě, vlastně zázrak, že jsem ještě fungovala...

Mým hnacím motorem se stala moje dvě malá zlatíčka, kvůli kterým jsem do toho šla. A dnes? O devadesát kilo lehčí, naprosto zdravá, sebevědomá, plná energie a života a stačím i
těm svým dvěma roštákům. A ještě loni? Bez života, bez energie, nemocná, funící se a valící se kulička, hlavně aby moc nevyčnívala a nebylo ji moc vidět. Dnes se ráda pěkně oblékám, zajdu ke kadeřnici, na nehty, na kafíčko a světe div se.... i si zasportovat!!!
Dříve nemyslitelné, aniž bych neriskovala trvalou invaliditu, či rovnou smrt.

Takže pokud někdo váhá, zda podstoupit nějaký operativní zákrok, či ne, za sebe říkám důrazné...
ANO!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!