Rozhodla jsem se Vám ještě zahorka zprostředkovat své zážitky z turnovské nemocnice.
Protože mě band zlobil a po 5 letech jsem po různých dietách - včetně žlučníkových
- byla stále na téže váze! 110 kg.
Příjem byl tedy naplánován na 6.3. Měla jsem přijít někdy mezi desátou, jedenáctou. Já jsem však příležitostně dochvilná, proto jsem dole na chirurgické ambulanci, kde jsem se měla poslušně hlásit, byla již asi v 8:15.
Podala jsem ji papíry i tapíry, které jsem měla mít s sebou, u mně to bylo EKG, krev a moč (tu jsem jim dávala už v té papírové podobě), OP a kartičku pojištěnce.
Následně mě poslali do přijímací kanceláře, která je též v přízemí budovy. Tam jsem také ukázala výsledky, OP a VZP, řekla, že chci internet, tak jsem byla odkázána ještě vedle do pokladny, kde jsem si zakoupila lístek za 50 Kč: Měl to být rychlejší internet na týden a stálo na něm heslo, které se má pro časově neomezený internet zadat. Papírek platí dva měsíce, jestli jsem se nepřekoukla. Levnější varianta by stála 30 Kč. Musím říci, že asi z důvodu připojování velkého množství nudících se pacientů ten internet byl často dost pomalý a padal, ale proto tam přece nejsme, že
Hned poté jsem se vypravila do prvního patra na příjem. Sestřičky mě ubytovaly na pokoj, který byl samozřejmě v tuto dobu ještě prázdnější než pak my po klistýru
Zabydlela jsem se a vybrala postel u okna, aby ke mně byla nejdelší cesta
dobře jsem udělala, u dveří si lehla paní, které dost často kontrolovali cukr, tak nemuseli nikam dále. Ta paní šla na plikaci. Prostřední postel zbyla na paní, která šla také na tubu.
Kolem půl dvanácté jsme dostali poslední obídek - špenátovou polívčičku.
Po ubytování v hotýlku za mnou přišla učenka, vyplnila se mnou dotazníky, jaké mám problémy atd., změřila mi tlak. Zmínila jsem se o tom, že jsem mívala astma a že teď už je to jen ekzém. Po nějaké době přišla sestra, která mě, nic netušící, zvala prstíkem a odvedla až na spirometrii. Můj župánek, košilka a růžové botičky skvěle ladily s konformitou běžných pacientů v čekárně. Tam jsem čekala asi hodinu, dýchala jsem do té trubky, něco málo na průduškách, ale tak já mívám sennou rýmu, tak jsem dostala papíry a šla jsem zpátky na pokoj.
To bylo kolem jedné hodiny.
Kolem třetí hodiny za námi přišla sestřička natahující si rukavice a mně to připomnělo scénu s prohlídkou tělesných dutin
Nebyla jsem daleko od pravdy, přišly na řadu klistýry. V průběhu hodiny jsou dva. Je to vždy litr vody, který bychom v sobě měli udržet aspoň 15 minut. Ten první jsem vydržela, ten druhý jsme, tubukolegyňka taktéž, vydržely jen na pokoj a rychlostí blesku zbombardovaly záchody.
Tak to byla jedna nepříjemná věc za námi. Pak jsme koukali na telku, byli na netu, pokud šel a tak různě. Sem tam nám poměřili tlak. Do půlnoci jsme už jen pili. Já, zvyklá pít 3-4 litry denně, jsem si splnila svůj limit a druhého dne ráno už se nám všechno klidilo z očí. Kdo jsme chtěl, dostali jsme prášek na spaní.
Ještě jsme se osprchovaly, když přišli pro první paní - tubu. Přišli pro ni asi v půl 10, druhá paní šla po 11. Pak jsem tam zůstala sama a odevzdala už do trezoru i mobil. Takže jsem si luštila číselné křížovky v Pošli recept! a pohledem ocenila příslušnou piškotovou roládu. Další křížovečka už mi nešla, motala se mi písmenka a cítila jsem, jak na to už blbě vidím. Jelikož jsem se bála, taky jsem se pomodlila a i slzičky byly.
Sláva, po půl jedné přišla sestřička, že se mám vyčurat a půjdeme "spát". Oblékli mi andělíčka, zavázali nohy po kolena bandáží (tak jsem říkala, že teď mám ty bandáže tři), píchli mi oblbovák, po kterém se už nesmí vstávat. Ještě jsem tam půlhoďku ležela a pak mě sestřička odvezla s postelí na sál. Tam jsem si přelezla na jiné lehátko, dali mi zelenější kabátec, opět se zapínáním vzadu
Chviličku jsem čekala před sálem, sestra se mě ptala, zda mám kanylu (dávali to ráno a zásadně pravá ruka, dávají do ní ATB a protizvracecí injekce), a jelo se...
Pravou ruku jsem měla na opěrátku, měřili mi rovnou tlak (byla jsem z toho čekání na infarkt, takže 156/97, to si ještě pamatuji) a levou ruku jsem měla nějak přicvaklou k lehátku, asi aby mi nepadala a neděsila operatéry
Pak mi dali kyslíkovou masku a řekli, že to, co mě uspí, mi dávají do žíly - a dotří vteřin jsem byla tuhá! Probudila jsem se na ARO, kyslíkovou masku jsem měla, trochu (nebo víc?) jsem pohekávala a odendavala si tu masku, abych poprosila o injekci na bolest a na zvracení. Sestřička mi to píchla, chvilku jsem ležela a začalo mě to napínat na zvracení, tak mi sestřička podala misku a řekla, ať si lehnu na bok (levý jsem si lehla). Naštěstí tato krise přešla a po chvilce bylo lépe.
Po několika minutách mě převezli na normální pokoj, jelikož měli ARO plné. Sešly jsme se tam všechny ženské, všechny zelené i bílé, vůbec jsme neladily s těmi fialovými stěnami.
Ten den jsem si opravdu nadávala, na co jsem to šla... Co to šlo, říkala jsem si jak o injekci na bolest, tak na zvracení - a všem doporučuji totéž, zvracení by mohlo být veliký problém, jak víme.
Tento den se nevstává, čurá se do misky, která vypadá jako něco mezi nočníkem, lavorem a pánví - nadzvednete zadek a oni to pod vás vsunou. Musím říci, že jsem v těchto a následujících chvílích velice ocenila, že jsem hodně chodila do práce nějaké zastávky pěšky apod., protože jsem neměla slabé nohy! Všem doporučuju aspoň nějaké procházky v době před operací, protože oproti žlučníku před rokem, kdy jsem měla nohy slabé, vám to hodně pomůže. Rovněž doporučuji posilovat zádové svalstvo, z toho ležení pak ta záda bolí samozřejmě.
První noc tak nějak minula, já jsem ještě do jedné nespala, poprosila jsem tedy sestru o něco na bolest a spala jsem pak do rána.
Druhý den už to bylo o poznání lepší. Měli jsme ráno vstát a už si sami chodit na záchod. No, i jsme chtěli, ta mísa nebyla nic extra. Člověk i tak nějak musel, když ho tlačily zbytky klistýru
Ale hlavně jsme museli na kontrolu pasáže žaludku.
Sestřičky přivezly pár křesel a když jsem viděla, kam bych si měla sednout, ač jsem to zkoušela - zasmáli jsme se tomu všichni, to křeslo se jim tam zatoulalo z dětského a jestli, tak možná moje hubená segra by tam tu prdel napasovala - já teda fakt ne
Tak sestřičky sehnaly jiné křeslo. Já si nechala asi hodinu před píchnout radši injekci proti zvracení, tak se mi jelo dobře. Na RTG jsem si stoupla, dali mi do ruky paňáka průhledné sladké vody a kopni to do sebe! Tak jsem to teda vypila. Drželo se to v jícnu, ale po přídavku se to už hnulo. Takže to bylo dobré. Další nepříjemná věc za mnou.
Pak se nic zvláštního nedělo, chodili jsme akorát s tou drenovou kabelkou jako s kačou za sebou... Bylo nám čím dál lépe. Hodinu od hodiny. Už jsem si přestala nadávat a těšila se, až nám ty vodítka s neštěkajícíma psama vyndají.
Ten den se mi stala příhoda, o kterou se s vámi chci podělit, když už teda píšu všechno
Sedím si takhle hezky na záchodě, utírám se, cink, něco spadlo někam, asi zase něco na kabelce břinklo o zem nebo zeď. Tak spláchnu... Bože, díky za úsporné splachování!!! Spláchla jsem si prstýnek od miláčka! Tak ve mně hrklo jak v tatře a hned jsem byla na zemi a hned jsem hrábla do tý mísy, obsah-neobsah - a huráááááá, prstýnek jsem vylovila!!! Nemusím asi říkat, že mýdlo bylo mým velikým přítelem...
Další den ráno si nás zavolali na převaz a vyndání drenu. Koukala jsem, že mám tři maličké jizvičky a jednu větší, ale já pak budu mazat! Drenu jsem se bála moc, ale bylo to hned, pan doktor byl moc šikovnej! Tak mi to převázali a hned to byla veliká úleva! Zase mi bylo o hodně lépe.
Potom nás všechny pan doktor svolal do společenské místnosti a já si zase připadala jak ve slunci, senu, jak jdou ženský za farářem na schůzi
jen ten grog chyběl
(dr. řekl, že máme jít na nalejvárnu, tak jsem se navíc lekla, že zase RTG)
Doktor nám popovídal o všem možném a ptal se, jak a kdy domů - všechny jsme chtěly už dnes!
To je jasné.
Odpoledne po vytažení drenu (venku už byly i kanyly) jsme mohli už i do sprchy, samozřejmě nedřít stehy, nic, do té doby byly dobré akorát vlhčené kapesníčky
Ale ty byly fakt super.
Už jsme se cítili všichni fakt dobře, takže jsme průběžně balili.
Na doporučení naší Bossinky, která za námi poctivě chodila, jsem si koupila v kiosku dva mošty, které budu příští dny bumbat
Večer jsme dostali ještě prášek na spaní a ráno už čekali na naše odvozy
Pan doktor nám dal propouštěcí zprávy, recept na omeprazol na pálení žáhy, který se bude brát teď dva měsíce a pak se uvidí a účet za hotýlek, který zaplatíme přes účet.
Jestli toto bude číst někdo fundovaný (jestli vůbec někdo
), jsem velice vděčná za přístup a výkon jak pana MUDr. Hrubého, tak všech sestřiček i praktikantek, protože všichni byli moc hodní a já jsem ráda, že jsem tento zákrok podstoupila právě tady. Nevolila bych jinak.