Zpočátku jsem měla strach, hlavně poté, co jsem začala dopodrobna číst lejstro, které jsem o operaci dostala. Ale kamarádka už to má tamtéž skoro rok za sebou, -30kg, vidím, jak jí to prospívá, tak jsem si řekla, doktoři jsou machři, půjdu do toho po hlavě a nebudu se bát. Samozřejmě to je velký zásah do organismu, ale tělíčko si poradí. Mě dělal MUDr Ostruszka. Říkala jsem si, všechno dobře dopadne, jestli mě budou na sál odvážet z pokoje s lichým číslem. Stalo se - před operací mne položili na 5. Rozhlédla jsem se. Na zdi byl medvídek Pú. Najednou mi štěstím vyhrkly slzičky. To je přece postel, na které ležel před pěti lety můj vnouček s komplikovanou zlomeninou ruky. Měla jsem strašnou radost, brala to za dobré znamení a na sál jsem odjížděla úplně klidná. Po probuzení strašně suché rty - sestra ti na JIP dá vodu v kelímku a speci tyčinku a můžeš si je jen potírat. Na JIP stejně pořád pospáváš, občas mísa na čurání. Cpou tě opiáty, takže nic nevíš, nic tě nebolí. Na druhý den na pokoj, už můžeš vstát a jít sama na záchod. Je to úleva, protože hned tě zase přikurtujou k infuzi - zdálo se mi, že jsem napojená v jednom kuse a dostala jsem jich za čtyři dny asi dvacet. Nutí tě pít čaj - absolutně nešlo. Po jednom hltu tlak v břiše. Měla jsem vypít celou skleničku, vypila jsem asi čtvrt. Třetí den vytáhli drén. Nastalo tak krásné uvolnění, že už šlo pít. Už jsem vypila za den asi 2 skleničky. Ránu, kde byl drén, jsem cítila, byl to takový škaredý vystouplý hrbol, když jsem vstávala a chodila, držela jsem si ho. Čtvrtý den už jsem vypila jejich normu - celou termosku a dostala misku bujonu. Protože jsem měla ze strachu před operací vyskočený už tak vyšší tlak (200/120), stále mě přeměřovali a upravovali tabletami. Pátý den konečně bez infuze, ráno jogurt, v poledne a večer polévka řiďulka. Rána trochu bolela, ale od bolesti už jsem si nic píchat nenechala. Špatně jsem spala, zpočátku kvůli té napíchnuté kapačce a potom - ty matrace jsou v nepromokavé folii a to cítíš a taky jsem nemohla spát na bříšku. Šestý den slíbili pustit domů. Sestra ještě naposled měřila tlak 190/100 - ale řekla, že by mě asi nepustili, takže to tam ani nenapíše, když jsem jí řekla, že to je tím prostředím a že doma tlak okamžitě klesne. A jelo se domů! Tlak klesl. Osmý den jsem šla na kontrolu k obvoďákovi a měla tlak 120/70 - doktor nevěřil. Dnes po 14 dnech se cítím sqěle, rána bolí už jen maličko, nemohu se ohýbat, nezavážu si tkaničky, ale zahradník mi pomůže
. Už spím na bříšku. Každý den chodím na půl hodiny na malou procházku. Jím všechno mixované, ale nic extra. Uvaříme vývar, rýži. Já si do hrnečku naberu naběračku polévky, přidám kousek mrkve a lžíci rýže a rozmixuju tyčovým mixérem. Včera miláček dělal šišky z mletého masa a moc to vonělo - měla jsem strašnou chuť, tak jsem jednu hodila s trochou brambor do hrnku, zamixovala a pochutnala si. Ničeho nelituju, těším se na další dny, na další úbytky, raduju se se života. Zatím se chodí v zimním, tak si okolí ještě ničeho nevšimlo, ale budou čumět, až se na jaře vyloupnu ze šlupky