ZDRAVÍM VESPOLEK
,jako jedné z vás mi to nedá abych se nevyjádřila

k netrpělivosti , kt. je mi taky vlastní, co se shazování kil týče..
Holky jen na úvod 20kg za tři měsíce, je pravdu ten lepší, vyšší standart! I mě to bylo řečeno, a mám to tu "odečtené"... Jenže 20 kg zkrátka na nás některých, co jsme si najedli 50kg a víc k sádla navíc, to prostě "nejde vidět", ale tělu, zádům, nohám, tlaku se opravdu odlehčí...Což je fakt zásadní, to si uvědomujme

Psychická krizovka, vás chytne ještě několikrát, já ji měla největší mezi 4-5měsícem... Taky jsem rychle zapoměla, že jsem nebyla poslední roky schopná zhubnout ani deko a 20 kg mě bylo najednou málo!...

Momentálně, mi krizovka trochu ustoupila, tak budu "mudrovat trošku"...
Také mám jablkový typ obezity... My holky s touto obezitou, to máme kromě toho že nám hrozí (hrozili ) daleko větší zdravotní rizika, máme tu nevýhodu, že, protože máme sudovitá břicha, široké ramena a naducané obličeje, tak působíme "tlusté" na první pohled, špatně, to zamaskováváme v oblečení, tak nám ta "ženskost" dá daleko víc práce jak žensky vytvarovaným hruštičkám

atd. atd. Ikdyž jsem heterosexuální jedinec

, taky jsem "posedlá" figurama, kterým se rýsuje pas a mají vytvarovaný poměrově větší zadek...jenom mezi náma - nic s tím neuděláme..Hrušky z nás nikdy nebudou

.Nám jako jablkům zhubne první to, kde máme nejmenší množství tukových buňek, tj. většinou, nohy, ruce, zadek

Mě teda v závěsu s tím hubl poprvé v životě i obličej, což se divím i ušima, pořád ho mám podle druhých, ale ještě dost naducaný, propadlé tváře teda rozhodně nemám
Ty které jste možná shlédli moje fotky na rajčeti, jste si jistě všimli, jaké mám po -30kg záda, pořád jak letiště a zadek nepoměrně k zádům malý...Štve mě to stejně jako vás, ale tak to prostě je. My si ta menší záda a hlavně břicho musíme prostě "vyčekat", to nám hubne poslední až opravdu shubneme, 2/3 ze svojí nadváhy, minimálně...A asi nemá cenu se s tím trápit, protože to je konstatní jev našich genově vybavených figur, a jak mi napsala Anička - nestavme psychické překážky sami sobě...Jinak holky já taky nejsem žádný velký sportovec, pač mě to zase nebaví samotnou, donutím se občas ke kolu, k výšlapu, to je tak vše... Aerobik ve vodě miluju, ale protože to bez pravidelnosti aspoň 2krát týdně nemá smysl, tak tak nechodím, - pro mě je to protože jsem sama, drahý koníček

ale ty hýbací stoly ...nevím. Jestli to není za hodně peněz málo muziky...Ale proti gustu žádný dišputát, to je na každém, to nechci hodnotit..
Konečně se dostávám k tomu jak krizovku, překonat v hlavě, což je to nejtěžší. Zaměstnat hlavu "na sílu" něčím jiným. Je to těžké a nejde do uplně, ale díky za každé půldne, kdy na to nemyslíme.. Jinak klasika, vážit jídlo a omezit sladké...což to sladké i mě ujíždí a taky mě ujíždí to že jím nárazově, pak několik dnů jako momentálně, nejím, protože......a to už je moc osobní
Takže holky, nepropadejme depce ani panice, jak píše Lucka, je to běh na dlouhou trať a nemůžeme obrazně řečeno, vstát z nemocniční postele a vážit 70kg...Takže držme si palce, nepropadejme panice a vydržať!
