Ludmilo,
tak to si představ, že moje mamka měla úplně stejný problém.
Když byla malá, hrála si s dětmi a nějaký kluk co tam tehdy s ní byl vyprovokoval nějakého vlčáka a on pak pokousal mamku, která byla v tom chumlu dětí. Moje mamka měla skoro doslova panickou hrůzu snad i z deseticentimetrového psa. Já děsně po pejskovi toužila a ona se jich děsně bála. Nakonec se ale známým narodila štěňátka (to jsem byla ještě poměrně malá holka) a jedno ze štěňátek nemohli udat a jak bylo malinké, tak moje mamka si ho začala hladit, protože tehdy věděla, že to štěňátko jí nemůže tolik ublížit když ono je malé a ona velká. No a pak to štěňátko skončilo u nás, kde vyrostlo a mamka se najednou přestala psů bát, protože jak jsme si ho sami vychovali, byl to strašně hodný a poslušný pejsek. Byl to malý kříženeček a byl moc chytrý. A teď si představ, že od té doby už uplynulo moc let a my máme dokonce pátého pejska. Vždy jak jsme o nějakého přišli, museli jsme si co nejdřív pořídit nového. A kdybys znala moji mamku, asi by ses hodně divila, protože ona začala najednou psy milovat. Když jsme měli třetího pejska, tak dokonce vždycky když k ní přišel se nechat pohladit a pomazlit, tak mu říkala:"Ty jsi jediný chlap z rodiny co se se mnou baví".

A strašně jí štvalo, když on dělal kdysi uraženého a šel se místo k mamce pomazlit k taťkovi a od ní sii tehdy nevzal ani šunku, a to za ním pěkně dolejzala.
Ale to tě nechci v žádném případě přemlouvat, jen jsem Ti chtěla napsat, že zrovna ona měla panický strach z pejsků a dnes si bez nich taky nedovede život představit.

_________________

Turnov 15.5.2009, MUDr. Hrubý-skvělé ruce a profi přístup - všem doporučuji! Metřík dokončen 24.12.2009
