Tak se pokusím popsat mé zážitky a postřehy z pobytu v Břeclavi...
Takže nastoupila jsem ve čtvrtek 1/7. Měla jsem tam být do 8 hod, ale nakonec tam měli docela frmol, takže se mně začali věnovat až kolem 9 hod. Následovalo převlečení, okroužkování, abych se jim snad s někým nezaměnila a odvedení do dvoulůžkového pokoje č. 11, kde jsem byla prozatím sama. Manžel mi tam dodával oporu a já jsem se neustále ujišťovala, zda dělám vůbec dobře...Vzala jsem si sebou manželův noťas a tečku tomu manžel udělal, když mi tam začal ukazovat video z porodu, kde objímám nyní svého ročního syna. Poprvé jsem byla bez něho a už jen to, že i se svojí dcerou (4 roky) se uvidím až za pár dnů mi vyvolala hroznou lítost a stesk...následovaly myšlenky, co když je už nikdy neuvidím..., nikdy je nebudu už moci obejmout..., nebudu moci vidět jak rostou....? No prostě hotovo....začla jsem bulet jak malý Jarda a okamžitě jsem chtěla, ať to video stopne, že se na to nechci dívat....trvalo docela dlouho, než jsem se z těch hrozných myšlenek dostala a začala uvažovat trošku pozitivně....
Pak mi na pokoj dali paní, také silnější, tak jsem si říkala, že nejspíše další spolubojovatelka....Manžel ten pak ze zdvořilosti odešel, takže jsme se na chodbě rozloučili a já zase hysterka brečela jak mimino....Prostě nervy fungují jako prase a špatné myšlenky bohužel také...
Následně jsme se s paní na pokoji seznámily a začaly si víc povídat. Omlouvala se mi, že zvrací a krká, byly to opravdu pravidelné frekvence...nakonec z paní vylezlo, že podstoupila bandáž už před dvěma roky, následovali problémy v loni - reoperace, a nyní ji převezli z Brna k Dr. Čiernému. No řeknu vám, neudržela v sobě nic, ani půl deci pití, prostě nic. A já začala více a více uvažovat, zda dělám dobře. Já svým způsobem natěšená na operaci, hubnutí, na druhou stranu naprosto demotivovaná vedlejší paní, která během dvou let co bandáž má nezhubla vůbec nic, nikdy by do toho znovu nešla a litovala že do toho vůbec šla a pak to zvracení...prostě jsem pořád přemýšlela a řeknu vám, kdybych měla jít na bandáž, okamžitě bych vzala nohy na ramena a než dopadnout takto, tak raději budu stále špekatá...
Druhý den, den "D" - ráno 2 léky spolknout a že za chvíli už pojedu. Mohlo být kolem 8:30 hod. Měla jsem být na sále jako druhá. První zákrok jen prý nějaká maličkost. Pak jsem dostala nakázáno, že nemám už stoupat z postele. Pak si pro mě přijel zřízenec. Cesta k výtahu se mi zdála věčná, dokonce i Dr. Čierného jsme potkali a on jen řekl: "Jéé, vy už jedete?" nakonec zřízenec najel do výtahu a prý: "Jéé paní, slezte z té postele, upadlo nám kolečko". Takže ve výtahu se nám urvalo kolo z postele. Říkala jsem si, že by nějaké další znamení....? Ťapala jsem tedy bosky zpátky na oddělení pro novou postel a následoval druhý pokus. Jeli jsme dlouho a přijeli jsme do místnosti - přišlo mě to jako místnost na odkládání mrtvol.
Tam mě zaparkovali a přivezli ze sálu někoho, předělali ho do postele, stolek odvezl, přivezl jiný a vystlal ho papírem a že se mám vysvlíknout a přelézt si. Pak jsem zahalená plachtou přijela na sál. Tam už byl docela frmol. Nastavili mi ruce a dali masku na pusu, pak jsem už jsem asi usnula, ale za chvíli jsem se asi ještě probudila, protože jsem řekla:"A nohy mi ovazovat nebudete?"
Ještě jsem vnímala i odpověď, že mi nohy dali do jakéhosi zařízení, že se nemám bát. A pak už jsem se probrala až na JIPce. Tam mi hned po probuzení sestřička hlásila, kdo vše volal a informoval se na mě a kdo mě pozdravuje. Vůbec mě to ale v ten moment nezajímalo, chtělo se mi hrozně spát. Snažila jsem se spát, ale ta maska, co jsem měla na puse mě hrozně dusila a nemohla jsem s ní dýchat. Tak jsem jim řekla, ať mi ji sundají. Měli ji totiž napojenou přes vodu, tak do ní nešel takový ten klasický kyslík z bomby, ale nějak přes tu vodu - no prostě jsem z ní ten kyslík fakt necítila a dusila mě. Tak jsem se prospala a večer jsem už zkoušela vstát a projít se kolem postele. Když jsem ležela, nic mě nebolelo, až stoupání bylo rušnější a bolestivější, ale dalo se to přežít. Byla jsem asi nadopovaná injekcemi proti bolesti. Večer mi pak ještě sundali sondu, kterou jsem měla napojenou z nosu do žaludku, abych prý nezvracela. Taky tím kontrolovali tu modrou kontrastní látku, jestli nemám prosak. Tak to bylo OK. Pak alou zase hajat. Na JIPce jsem ležela v místnosti s pánem (cca 50 let), a v 1 hod v noci se probudil a neustále prděl, brkal, jezdil s postelí nahoru a zase dolů a skuhral - ale vše fakt hlasitě, jakoby tam byl sám. Pomyslela jsem si, že ho asi něco bolí, jenže pak přišla sestřička se ho ptát, co pořád s tou postelí vrže,co mu je, že to budí všechny kolem. (Od nás byl průchod do dalšího úzkého pokoje s dalšími dvěma pacienty a až další pokoj byla sesterna.) Jen řekl, že neví jak si lehnout a toto vše trvalo až do rána 5:30 hod, kdy sestřičce přiznal, že má křeče v končetinách. Mezitím tam sestřička byla mockrát, dokonce už i zvýšila hlas, ale pán jí jaksi pořád neřekl, co mu je...Takže z noci jsem neměla nic a ráno až dostal uklidňující injekci, tak byl klid. Jenže to už jsme měli vstát a oni nám pomohli se na posteli omýt. Pak šup zpátky do postele a spát. Několikrát během dne jsem slyšela poznámky na pána, že v noci nespí a přes den to bude dohánět. Něco podobného pak bylo i na mě, jen s tím rozdílem, že nemám už spát, ale víc se hýbat a vstávat....já na to, že když se tady člověk nevyspí v noci, musí to holt kvůli "někomu" dohánět ve dne. Prostě o pánovi jsem si myslela své. Bylo to s prominutím obyčejný prase, který se neuměl ozvat a skučel tam jak potrefená srnka. Prostě chlapi...No a pak už bylo jen lépe a lépe. Ještě v sobotu večer jsem byla odpojená z cévky z močáku. V neděli ráno jsem šla na záchod a všimla jsem si, že mi něco teče po noze - a ouha, on mi prosakoval dren. Tak mi ho sestřička znovu ovázala. Pak jsem se šla vysprchovat už sama, ale bylo to docela náročné. Byla jsem naprosto nepohyblivá se jakkoliv namydlit kvůli hadicím atd. Vršek jsem zvládla, ale od pasu dolů - absolutně ne, vše mě bolelo. Pak před polednem jsem už byla převezená na obyč. pokoj. Možná už by mě převezli i v sobotu, ale něco mluvili o té jipce, aby tam měli lidi do počtu nebo co. Pak jsem si odpoledne všimla, že mi ten dren teče znovu, tak jsem sestřičce o tom šla říct, ale že mi dole na jipce už ty dreny chtěli vyndat, tak jestli mi to raději nevytáhnout, než znovu převázat. Tak sestřička zavolala Dr. a on souhlasil s vyndáním. Toho jsem se fakt bála, nechala jsem si dokonce dát i injekci, ale dělala mi to starší sestřička a poradila mi, že mám jakoby zatnout břišní svaly a bylo to venku během chvilky, druhý to samé.
Na pokoji byla stále moje spolubojovnice, se kterou jsme si padly opravdu do oka, potikaly si a zase mohly pokecat. Ona šla na kontrolní rentgen zaráz když já odjížděla na sál. Ten ukázal, že má celou manžetu od bandu spadenou a zpříčenou. Průchozí jen maliličkato, ale přitom vrchní část žaludku nafouklou do obřích rozměrů. Takže ta šla prý na sál hned po mě, kde jí kroužek vrátili do správných míst a od té doby už také nezvracela. Pak už bylo jen a jen lépe až na proleženiny, které jsme obě pociťovaly a chodily si večer pro injekci proti bolesti, abychom přežily další noc. Opravdu už člověk nevěděl jak si lehnout, celá prdel bolela jak blázen a záda také. No hrůza. Ještě i teď to pořád cítím.
Ale jinak sranda. V pondělí propustili ji a já měla propuštění slíbeno na úterý. Nechala jsem v nemocnici 4,6 kg, ač se to nezdálo, neboť jsme se tam z nudy za sestřičkou co měla noční šly zvážit a já měla jen o 0,6 kg méně, než když jsem nastupovala. Jenže pak jsem dostala menzes o necelých 14 dnů dříve. A doma při vážení po příchodu z nemocnice váha ukázala, že jsem tam opravdu 4,6 kg nechala.
Tak jsem byla moc a moc ráda!
Jinak pocity po operaci - proč já kráva jsem to udělala, co teď budu dělat....že jsem jim neutekla atd.
Až nyní se pomale začínám sžívat s novým životem a učím se, co jíst, pít, kdy a kolik....mám v tom všem ještě docela hokej a mám ještě hodně učení a tvrdé dřiny před sebou. Ale snad to vše stálo za to a jednou nebudu litovat ani na minimální procento.
Nyní mě hrozně vadí všichni kolem, kteří se cpou melounem, když já bych si ho také tak dala (šťávju si sice dám, ale prostě kousnout si do něho!), mám chutě na vše, co jsem kdy jedla, ale hlavně žízeň a mučí mě, že nemůžu pít, co by hrdlo ráčilo. To jsou pro mě obrovská muka, obzvláště v těchto vedrech!!!! Všemu ještě nerozumím a musím se pídit po informacích... ale snad ten měsíc přežiji a pak už budu zase tak nějak normálně žít - už se na to moc a moc těším!
PS: omlouvám se za možné gramatické chyby a za dlouhý text
_________________
[url=http://www.TickerFactory.com/weight-loss/wm3yYBA/]
2/7/10 tubu Břeclav, startovací váha před opkou: 103,8 kg, od opky zhubnuto: 34,8 kg, celkem: 48 kg
Abdominoplastika + liposukce vnější strana stehen : září 2011 FN Brno ...splněno!
Prsa a liposukce vnitřní strana stehen: březen 2012......splněno!
Přihlásit se
Registrovat
BandingKlub.cz
FAQ
Hledat
Byla jsem už 3x adjustována a pořád nemám žádný pocit sytosti. Jste tu všichni úspěšní nebo se někomu také nedaří jako mně?
gratuluju